Kam račte se Zichovým barytonem

(Melodie???)

Z českých mužských hlasů, které můžeme podle jejich zvuku - tedy nezávisle na zpívané melodii a textu - označit za krásné, mě od dob Matuškových a Gottových začátků nejvíce zaujal baryton Karla Zicha: přirozeně mužný, s nezapomenutelnou barvou, pevný i gospelově rozechvělý, žádnému u nás nepodobný.

Po barytonech Rudolf Cortése a Jiřího Vašíčka, vyškolených původně nikoliv pro mikrofonní, ale „klasické“ zpívání, a představujících ve vývoji taneční hudby vlastně předswingový ideál, prorazil Waldemar Matuška nejen svou vyšší polohou, ale syrovějším pojetím, směsí italské vervy Domenica Modugna a severoamerických toulavých písničkářů a především celkovou osobností svého stylu, měnícího swingové i rockové prvky v cosi výlučně českého či spíše matuškovského. Karel Zich jako první z našich velkohlasých barytonů takřka v ničem nenavazuje na tyto typy a začíná svou kariéru rovnou v rock´n´rollu. Na rozdíl od jiných rockových interpretů si však s sebou přináší totéž, co jeho vzor Elvis Presley : rezonující, ohebný a i jinak kvalitní hlas.

A pak taky vydatný muzikantský základ z rodiny. Dědeček (Otakar) složil opery Malířský nápad, Vina a Preciézky, v hudební estetice stálo jeho jméno čestně vedle Otakara Hostinského. Otec (Jaroslav), Foerstrův žák, na sebe upozornil už jako dvaadvacetiletý kvartetem C dur a melodramem Romance helgolandská;  podle rodinné tradice se později věnoval - a věnuje - hlavně pedagogice a vědě. Takže za klavír vsadili i pětiletého Karla (nar. 10. 6. 1949). Ke kytaře se dostal až v předvečer twistové vlny, když mu bylo jedenáct.

Jak se asi podivil přítel Zichovy rodiny, dnešní ředitel Národního divadla Přemysl Kočí, když jednoho dne zjistil, že to způsobné dítě se stačilo před skončením  mutace přeřvat na repertoáru Elvise Presleyho, Cliffa Richarda a J.L.Lewise tak, že krvácelo na hrtanu a sotva mluvilo.

„Dal mě dohromady a už tenkrát to byla spíš taková rehabilitace než nějaká klasická pěvecká výuka“ - vzpomíná vděčný a drzý žák. „Žádná vědecká pojmenování, ale on přesně ví a umí vysvětlit, jak, kde a co. Má sugestivní metodu - zajímavý, dost originální polopatismus. Já jsem spíš prosťáček, a tak mně to pomohlo. Sezónu 1965 ve skupině Framus Five, kterou Zich, Trnka a Michal Prokop zakládali z nadšení nad poslechem nahrávek Reye Charlese, už znám jen z vyprávění. Ale Zichův hlas jsem slyšel poprvé už rok předtím ve vinohradském bytě Jiřího Štaidla. „To je takovej klouček od vedle a bytelně dělá Presleyho“  rozehříval se Jiří, tehdy ještě posedlý hledáním talentů, nad magnetofonovým páskem. Chtěl ho i do semaforské Zuzany, ale to zas nechtěl Zich. „Už tenkrát jsem měl strach začít jako patnáctiletý chlapeček - a třeba v devatenácti být hotov“. Občas mu Štaidl přece jen dohodil nějaké vystoupení, třeba ve filmu, kdy si jako kluk ve vlaku zpíval Gottovu písničku.

Až se v roce 1968 objevil ve Spirituál kvintetu: po příchodu na filosofickou fakultu (loni skončil sociologii, dodělává ještě estetiku) si ho totiž všiml dr. Jiří Tichota. Dnes už mohu prozradit, že o něj - jak mi tajně sdělil - pak moc stál Jiří Brabec z Country beatu a že jsem ho považoval za jediného možného ohrozitele Gottovy popularity. Nikdy jsem mu to neřekl a nikdy bych to býval nenapsal, protože jsem vynikající výkony Spirituál kvintetu považoval za prospěšnější než objevování nových sólových hvězd. Zichův odchod ze skupiny, byť přátelský, jsem tak olitoval. Ale když mi zavolal, abych poradil jak dál, svědomitě jsem se vyzpovídal z nebezpečí, jaké vidím při takovém kroku : chce-li být známý, musí ho rozhlas vysílat; proto by měl dělat s Točrem, ale měl by si ohlídat všechna aranžmá a nenahrávat nic, o čem není stoprocentně přesvědčen, že je to dobré; zkrátka nenechat ze sebe udělat prototyp „nového talentu“, propagovaného vždy a všude, ale většinou právě jen pro tu „novost“.

Slyšel jsem pak Zichovy první sólové nahrávky, sledoval jeho účast na festivalech a v televizním Klubu mladých, jehož forma „jakoby bezprostřednosti“, s otvíráním pusy na playbacky, s „živou“ odezvou publika a s „improvizovanými“ otázkami a odpověďmi se mi zdá býti zvláště nešťastná a nemladá. Zichův nádherný hlas se i tak sem tam prosadil, ovšem v ne tak působivých hudebních souvislostech a výtečných textech, jakými byly spirituálské nahrávky Černá zem, Svatební košile nebo Černošský ghetto, v němž Zich právě na Presleyho repertoáru ukázal, že už není na svém idolu závislý a že ví, jaká slova přednáší.

Mám pocit, že kapitáni české taneční hudby si neumějí poradit s talenty, které nezapadají do jejich zkušeností se zpěváky velkých kapel. Vzpomínám na shon okolo Zdenky Lorencové. Ale ukázala se jako „netvárná“ a po zklamání z jejího zoufale uspěchaného vystoupení v Cannes se na ni rychle zapomnělo. Na točrovskou proměnu Michala Prokopa raději ani nevzpomínat. Zich je jistě přizpůsobivější. Ale proč ze zvláštního typu dělat standardní ? Protože to bude pro jeho spolupracovníky pohodlnější?

Snad tu bylo i trochu smůly; Ondráčkova lyrová píseň První smích, lecčím inspirovaná, ale nosnější, než se mi původně zdálo, byla pro Zichův hlas položena příliš hluboko (ve Spirituálu zpíval tenorové party, až po jednočárkované b); spojení s hlasem Prachařové nevyšlo; vůbec první sólové nahrávky byly pro Zichův baryton netypické.

Jenomže Karel Zich na smůlu nevěří. Když po žákovské a dorostenecké kariéře plavce, kanoisty, házenkáře a především gymnasty uklouzl na antuce a ulomil si kus čéšky, takže má se závodním sportem už navěky pokoj, řekl si, že to tak asi mělo být, aby měl čas na zpívání. Po půldruhém roce sólového působení vidí, co všechno se mu nepovedlo (tím se liší od některých svých přátel, co ho zdraví slovy: „Ten Černej tě ale zase v Melodii umyl, ten tě musí nenávidět“). Opět si říká, že to je taky k něčemu dobré, že aspoň bude muset víc dělat. „Asi jsem větší pitomec, než jsem si myslel“ - podotkl onehdy, když jsem mu vyčítal, jak málo prosazuje svá měřítka.

„Jednou budem dál“, zpíval se Spirituál kvintetem ve Fischerově překladu We Shall Overcome. To bych mu přál. A folkrockovou skupinu jako má Frídl, a texty, jaké psával Rytíř Neckářovi.

Jiří Černý