Bojovný snílek

(?, 1973)

Sympaťák. Kluk v džínsách, který na první pohled nevypadá ani na svých pětadvacet ani na to, že by se mohl rvát se životem. Mluví pomalu, jakoby těsně před vyslovením každou myšlenku ještě jednou zvážil. Je diplomat. S úsměvem a se zvláštní trpělivostí umí svoji představu opakovat znovu a znovu, pokaždé jinými slovy, z jiného konce. Neuráží a přece zvolna prosazuje svou. Podmaňuje si posluchače snílkovským nadšením. Má na věci svůj názor. Staví si vysoké cíle. Počítá se svými možnostmi a snaží se je využívat maximálně. Totéž hledí vyzískat od ostatních. Není to však nepoučená naivnost. Pětadvacítka let jeho života je bohatě popsaná zdary i prohrami. Prostě je takový. Je opravdu snílek – ale bojovný snílek. A jeho svéhlavost, pilná a pracovitá neústupnost dostává zapravdu. Už třeba jen tím, že i vy znáte jeho jméno KAREL ZICH. S písničkami První smích, první pláč, Rodinné album, Alenka v říši divů, Odjíždíš nebo třeba To se stává zaujal posluchače rozhlasu i ostatní příznivce populární hudby tak, že na žebříčku výsledků loňské ankety Zlatého slavíka se objevil na dvanáctém místě – ačkoliv ve dvaasedmdesátém roce byl sto prvý. Zaujal osobitou interpretací, hezkým hlasem a hlavně tím, že jeho písničky promlouvají. Mají děj, chtějí něco říci, chtějí o něčem informovat a přesvědčit. Karel Zich si získal to nejdůležitější: důvěru. Lidé věří tomu, co jim zpívá.

Přesvědčit – to v pětadvaceti není snadné ani u sebe samého…

„Není, ale nemyslím na to. Dělím se s posluchači o své pocity, o své názory, o to čím žiji. Proto také zpívám texty především Zdeňka Rytíře a Michala Prostějovského, kteří jsou mi myšlenkově blízcí a s nimiž si rozumím. Myslím si, že nejdůležitější je navázat s posluchači kontakt. Velikým úspěchem je, přiměje-li ho písnička i k zamyšlení. Nad sebou, nad světem, ve kterém žije. Celá tato sféra není jednoduchá. Podnětů, které určují zájmy a vkus mladých, jsou desítky. Sleduji je už delší dobu. Shromažďuji si fakta a rád bych na toto téma napsal i svoji diplomovou práci. Vlastně by se dalo říci, že mé koncertování je zčásti i takovou permanentní seminární prací.“

A vaše vlastní zájmy? Hudební.

„Jsou široké. To neříkám snad proto, že na Univerzitě Karlově dokončuji studia sociologie a estetiky. V rodině nikdo hudbu v pravém slova smyslu neprovozoval. Ale babička hodně zpívala a matka také. Znal jsem snad stovky lidových písniček. Jako kluka mě hrozně lákalo hrát na klavír. V šesti jsem začal chodit na hodiny k profesorce Drégrové. Po několika letech mě ta láska zvolna opouštěla. Ve dvanácti jsem si za stovku koupil kytaru a jako fanatický obdivovatel Seegera jsem se na ni naučil. Miloval jsem Ježka, písničky ze Semaforu… Ovšem mé zájmy byly nejen pop-musicové. Rodiče mě občas brali na koncerty vážné hudby a později jsem na ně chodíval i sám. Od těch časů dodnes miluji hlavně klavír. Chopinovy skladby, díla romantiků… Mám doma řadu desek, stále si je kupuji. Koncerty mi daly i hodně opravdu silných okamžiků. Takových, které si člověk uchovává pro celý život. Mám teď na mysli například jedno pražské vystoupení slavného italského pianisty Arturo Benedetti-Michelangeliho. Koncert skončil. Obecenstvo nadšeně tleskalo, ale protože se už zhaslo, mnozí odešli. Chybili. Michelangeli se vrátil a začal přidávat. Hrál Schumannův Karneval. Tahle skladba vyjadřuje celý Schumannův život. Michelangeli ji postupně zahrál celou. Tak, jak už jsem ji nikdy víc neslyšel. A patrně neuslyším…

Když mám vyprávět o svých zájmech, nemohu se přidržovat pouze hudby. Neumím malovat ani kreslit, ale o to víc zbožňuji obrazy. K mým nejkrásnějším pocitům patří ty, které jsem měl v Paříži při pohledu na plátna impresionistů. Vzrušuje mě ale i umění průmyslových výtvarníků, konkrétně návrhářů automobilových karoserií. Dostal jsem z Itálie brožuru firmy Bertonc, v níž se publikovaly návrhy mladých inženýrů a výtvarníků. Jejich nápady mě chytily tak, že jsem měl sto chutí pustit se do něčeho podobného…

A další oblastí, která mě osobně významně formovala, je sport. Od žáků až do dorostu jsem závodně provozoval gymnastiku, kanoistiku a ve Slavoji Praha také házenou. Současně jsem náruživě plaval a lyžoval. V šestnácti letech jsem byl při soutěži všestrannosti dokonce vyhlášen Sportovcem Prahy 10. Ze zdravotních důvodů byla ale má závodní sportovní dráha uzavřena. Vrátil jsem se ke klavíru. Hrál jsem dlouhé hodiny, pokoušel se skládat písničky. Byl to čistý amatérismus. Věděl jsem to, a proto jsem začal chodit na konzervatoř k jedinečnému profesorovi Hůlovi. Studoval jsem u něho kompozici. Rád na ty hodiny vzpomínám. Zejména na chvíle, kdy oficiální výuka skončila a profesor Hůla, který sám kdysi anonymně psával šlágry, mi na příkladech ukazoval a odhaloval skladatelská tajemství.“

A veřejná vystoupení?

„V pětašedesátém jsem s kamarády ze školy založil skupinu Framus. Zkoušeli jsme víc než vystupovali. Před maturitou, v době, kdy se Framus měnil na Framus Five, jsem odešel. Pak ještě bylo několik vystoupení s kapelou, která rychle vznikla a rychle zanikla na konzervatoři. A to je vlastně všechno.“

Doopravdy tedy všechno začalo až se Spirituálem?

„Vlastně ano. V devětašedesátém roce, krátce poté, co jsem nastoupil na Univerzitu Karlovu. Hudba, kterou jsme zde hráli a zpívali, patřila k mým láskám, naučil jsem se na dvanáctistrunnou kytaru , objevoval si, co to znamená mít a udržet kontakt s obecenstvem. A navíc se mi u Spirituálu naskýtala možnost seznamovat se s mnohými chytrými a zajímavými lidmi. Například tady jsem se seznámil s textařem Ivo Fischerem. Ovšem po čase se situace změnila. Namísto původních deseti dvanácti vystoupení jich bývalo i dvacet za měsíc a to bylo spolu se studiem hodně. Také repertoár se změnil. Měl jsem sice v programu blok svých písniček a uvědomoval jsem si, že je třeba dělat v životě někdy i to, co zcela neodpovídá mým zájmům a mému vkusu, ovšem v souhrnu bylo těch požadavků na mne moc. Rozhodl jsem se, že odejdu. V dobrém, samozřejmě. Dohrál jsem všechna představení a vykročil „do neznáma“. Jediné, co jsem tehdy měl, bylo přání zkusit získat pozornost posluchačů po svém.“

Trpělivost přinesla ovoce. Ondráčkova písnička První smích, první pláč, kterou jste zpíval na Bratislavské lyře společně s Vlaďkou Prachařovou, sice žádnou z cen nedostala, ale stala se pro vás výtečnou vizitkou. A s odstupem několika měsíců se dokonce zařadila k nejúspěšnějším skladbám poslední doby…

„Přinesla mnohé příležitosti. Vybíral jsem si mezi nabídnutými možnostmi pečlivě. Začínat jako zpěvák není lehké. Každý z interpretů, kteří už mají své místo, má i svoji osobitost. Pokouším se také o svoji. Volbou repertoáru – chtěl bych do něho i v budoucnu zařazovat hlavně balady, písně vyprávějící, meditující. Takové, jaké já jako skladatel mohu psát třeba se Zdeňkem Rytířem nebo Michalem Prostějovským. Nebo s dalšími autory. Setkání a spolupráce s novými lidmi přináší nové nápady, nové podněty… Písně tohoto druhu jsou mi blízké a navíc v naší populární hudbě jich doposud není mnoho. Těší mě, že těmto představám odpovídají i skladby, které dostávám od Bohuslava Ondráčka, Zdeňka Marata i dalších autorů, s nimiž jsem zatím mohl pracovat. Stejnou pozornost věnuji i interpretaci. Zpívám s kytarou, stabilně nekoncertuji se žádným souborem – i když bych v budoucnu chtěl vystupovat ještě s jedním kytaristou. Sound, odpovídající speciálnosti mých písní, v zajímavých aranžmá mi skutečně pomáhá udržovat i Taneční orchestr Československého rozhlasu v Praze i Orchestr Václava Hybše, se kterým nahrávám… Mým cílem je tuto osobitost obhajovat. I nadále si chci vybírat jen takové písničky, které budou podle mého názoru zajímavé a dobré, písničky, které mi pomohou udržovat a posilovat kontakt s obecenstvem.“

Představy se Karlu Zichovi daří naplňovat nejen u nás, ale už i v zahraničí. Natočil Hurikán, Ptám se vás lidé, Den a řadu dalších písní pro rozhlas NDR, účinkoval se skotskou skupinou Middle Of The Road v televizním pořadu Rund, natočil jako hráč na dvanáctistrunnou kytaru sérii nahrávek pro berlínské rozhlasové studio, v dubnu a v květnu letošního roku podnikl i velké turné po Sovětském svazu. S tím vším, co už dosáhl, se nespokojuje. Hledá další příležitosti, hledá další cesty, jak realizovat své hudebnické i pěvecké představy. Má k tomu nejen talent, pracovitost a houževnatost, má i kus štěstí a zvláštní neústupnosti. Je zkrátka bojovný snílek, kterému je teprve pětadvacet let.

Pavel Bartík

fotografie Karel Stránský