Karel Zich-Zpěvník místo brevíře

(Host na víkend-Top magazín Víkend–příloha deníku Bohemia č. 31/1999)

Má jedenáctiletého syna, osmnáctiletou dceru a manželku, která vystudovala DAMU. Je doktorem filozofie. Teď také čerstvým padesátníkem. A pořád skladatelem. Zpívá snad ještě lépe než dřív – a podniká přitom výlety do jazzu, šansonu i soulu. Když jsem si přečetla jeho curriculum vitae, stejně jsem ale chtěla vědět, proč má Zpěvník místo brevíře.

Co děláte na Chodsku?

Jezdil jsem tam na prázdniny od malinka – je tam rybník, nesmírně čisto, takže se synem osedláme kola, a když bude ošklivý počasí, tak se vydáme přes hranice do malé německé vesnice, kde je kryté koupaliště i se skluzavkama, takže kluk se tam vyřádí. Na Babylon jezdí na prázdniny i moje máma, sestra tam má chajdu, takže se společně sejdeme, protože v Praze jsme neměli čas ťuknout si na mé narozeniny. Jen včera jsme se – po dlouhé době – sešli v Národním divadle. Seděli jsme v lóži s tetou, matkou Jirky Bělohlávka, který tam měl koncert. Naše maminka nám přitom připomněla, že do kapličky chodí už osmdesátý rok. Poprvé tam byla v sedmi letech na Hubičce…

Teprve teď jsem si uvědomila, že když jsme studovali logiku, trápili jsme se nad knížkami, které psal váš otec. Jaké to bylo, mít doma profesora a doktora věd?

Táta už není, ale fakt je, že to byl polyhistor. Přiznávám, že měl neuvěřitelně hluboký všeobecný vzdělání. Pamatuji si, když brácha studoval vysokou chemicko-technologickou a psal diplomku, tak mu táta radil – ve vědě, která s matikou a logikou neměla společného vůbec nic. Když sestra potřebovala napsat nóbl dopis na Sorbonnu, tak ho nakonec také svěřila tátovi. On znal čtrnáct jazyků… Když byli okolo fízlové, tak si s kolegy povídali vtipy v latině… To byla generace lidí, jimž jsme my už nesahali ani po kolena. Přitom měli smysl pro humor. Táta byl i vynikající muzikant a díky jemu i mámě k nám domů chodila i řada hudebníků. Otec byl přitom velmi vlídný a nechal nás, ať si každý najdeme svoji cestu, takže my tři sourozenci děláme každý něco jiného.

Vy jste ze sourozenců nejmladší a jediný, kdo se nevydal na vědeckou dráhu…

Původně mě bavila estetika a bylo to hezký študování, i sociologie mě bavila, jenže když jsem ji končil, tak dostala definitivně nálepku buržoazní pavědy. Všichni mí kolegové ze studií se sociologií vlastně začali živit až po listopadu 1989.

Souběžně s estetikou a sociologií jste studoval i na konzervatoři…

Na konzervatoř jsem začal chodit už na střední škole, a to se záměrem, abych se o muzice něco dozvěděl, nikoliv abych na to měl papír. Se svým vstupem na vysokou  jsem už navštěvoval jen pár přednášek u kantorů, s nimiž jsem to měl domluvený. Potřeboval jsem něco dostat do hlavy o instrumentaci, harmonii a komponování. Dlouho jsem dělal muziku, protože mě bavila, a vůbec jsem netušil, že bych se s ní mohl živit. Koneckonců i tehdy oněch pět let se Spirituálem jsem bral, jako že zpíváme a tu a tam někdy i vyděláme nějaké peníze. Pak jsme si třeba kvůli zákazům zase půl roku ani neškrtli. Někdy se lidé ptají, jak se člověk stane zpěvákem. Já odpovídám – když člověk má něco rád, tak se v tom chce neustále zdokonalovat. A tvrdím, že největší školou pro sólové zpívání je právě sborový zpěv. I dneska mě baví, že zpívám jak sám, tak i se Spirituál kvintetem. Individualitu každý najít chce, ale ve sboru se musí ukáznit a zapomenout na své sólové manýry.

Proč jste dal v mládí přednost spirituálům před rockem?

Mě bavilo víc druhů muziky. Teď jsem získal zajímavou nahrávku, která živě zachytila, jak se v polovině padesátých let v Memphisu sešli čtyři kamarádi. Jmenovali se Jerry Lewis, Elvis Presley, Carl Perkins a Johnny Cash. Vzpomínali spolu na různé písničky – a většinou to byly spirituály. Jistě, spirituály jsou spíše charakterizovány textem, a ten je řadí k písním ryze duchovním. Jenže v Americe se duchovní písně zpívají nejenom v kostele, ale třeba i na akademiích škol. A tam se na ně tancuje. Zkrátka a dobře, nabídka od Spirituálu mně tehdy připadala velmi atraktivní. Angloamerické produkce se u nás tenkrát nedostávalo. Něco se – s báječnými texty Jiřího Suchého – objevilo v Semaforu, ale jinak tady byli jen Kučerovci, a to byla muzika Latinské Ameriky. Severní Amerika, co si budeme povídat, ta byla dlouho tabu. Navíc – zazpívat si v souboru, kde se pracuje s více hlasy, to mě vždycky strašně bavilo. Ostatně – uváděli jsme i americký lidovky, vždyť Jirka Tichota byl první, kdo měl v Čechách pětistrunný bendžo. Pak jsme se pustili i do renesanční muziky a českých lidových obrozeneckých písniček.

Vy už jste do dětství uměl anglicky, jako když bičem mrská?

To vůbec ne! Angličtinu jsem sice dělal od šesti let, ale musím říci, že jak nejsem závistivej, tak dnešní mladé generaci závidím. Jazyky, ty jsme se my sice mohli učit taky, ale jen skutečně silní jedinci to v nich dotáhli daleko. Scházela nám totiž možnost v cizí řeči komunikovat. Dneska se dítě taky učí od šesti let, ale už také třeba bylo na prázdninách v Anglii, a pak může odjet za moře na rok či dva studovat. Teprve dnešní mladí budou mít ten druhý jazyk stejně dobrý jako mateřský.

Rozjel se po listopadu 1989 za moře i Spirituál kvintet?

Spirituál koncertoval v Chile, Americe, teď pojedeme do Austrálie. Jeden z mých cestovatelských snů byl Nový Zéland, prohlédl jsem si i exotické země – třeba Island nebo Indonésii. Ale já si teď vážím, že mám hodně práce. Když jsem začal dělat poslední desku, vzdal jsem se cesty do Jižní Afriky. Člověk by si to mohl vyčítat, ale já to tak neberu, mně fakt stačí ten pocit, že mohu vycestovat kdykoli a kamkoliv.

Jak se cítíte jako čerstvý padesátník?

Já tyhle milníky neberu. Myslím, že milníkem pro člověka je, když odejde někdo blízký. Když se mu narodí dítě. Milníkem může být, když vám něco nabourá zdraví. Přemejšlet o padesátce – na to nemám čas. Lepší je udržovat se v kondici, i v tom příšerným shonu, který nás provází. Tím vlastně dáváte sobě sebedůvěru. A okolí i těm nejbližším zase najevo, že žijeme v pohodě. Problémů je dost, tak nač si ještě přidělávat další tím, že se přejíme, až se nemůžeme hýbat. Pak začneme nadávat. Ono to jde všechno ruku v ruce – nejvíce nespokojení jsou obvykle lidi, kteří jsou sami k sobě neukáznění a neupřímní. A potom si to vylévají na druhých. Nakonec z toho vyplyne i závist. Přece mohu být spokojený, i když mám jenom kolo, a nikoli mercedes jako soused. Chce to jen najít vyrovnanost v sobě. A předat to dětem, protože kvůli nim tady jsme.

Vaše poslední album Já ti zpívám dostalo jméno právě po písničce o dětech…

Zmíněný titul opatřil textem Michael Žantovský, kterého znám už dlouho. Přibližně ve stejné době se jemu, Pavlu Bobkovi i mně narodily holky. A pak kluci, asi se sedmiletou pauzou. To jsou ty neuvěřitelné náhody. Já jsem jenom chtěl, aby na nové desce bylo několik poloh – od úsměvné až po vážnou. Dostalo se tedy i na písničku, která reflektuje naše soukromí. Kdysi jsem ji složil a teď, po letech, jsem ji i nazpíval. Z dcery, o níž byla, se mezitím stala osmnáctiletá slečna…

K patnáctce nových skladeb jste na album přidal i tři známé hity – Alenku, Majoránku a Parádu…

Původně jsem se k nim vracet vůbec nechtěl, pak jsem na to přistoupil, ale nabídl jsem je v novém kabátu. Vzal jsem ten návrat prostě s nadhledem.

Mě chytla snad nejvíce písnička Ema (Destinová) a Ella (Fitzgeraldová)…

Dušan Vančura k ní napsal báječný text. Je o dvou dámách, které dělaly různé žánry, a přitom se na ně hodí jeden refrén… Víte, mě intolerance jak v muzice, tak i třeba v politice, zaráží. Svědčí jen o tom, že si často všímáme malicherných problémů a neumíme se nad ně povznést. Přitom ve světě lidé různého vybavení i kulturního zázemí dovedou jednat na úrovni. Venku se muzikanti už běžně tolerují i kooperují. U nás něco podobného třeba publikum vezme, jenže se ozve kritický šťoura, a ten zvedne varovně prst…

Jste zpěvák a skladatel. Nebyl byste raději estetikem a sociologem?

Člověk nemá litovat toho, co mu uteklo. Někdy mi vzdělání něco usnadnilo, jindy přímočařejší chování v hudební branži lidem, kteří nestudovali, přineslo třeba víc. Pořád jsem ale přesvědčený o tom, že udělat jednoduchou písničku je pěkně komplikovaná záležitost. A já si dobrých písniček vážím!

Jitka STUCHLÍKOVÁ

Foto Alexander GOLL

zpět