V rodném domě Karla Zicha

(Dům a bydlení, příloha středečního PRÁVA č.17 /2000)

Nedlouho potom, co se Karel Zich vrátil z měsíčního turné po Austrálii, jsme se s ním sešli v jeho rodné vile na pražských Vinohradech. Tady prožil část svého života. Ve vztahu k domovu je dost konzervativní, a tak ho k rodné vile váže stále silné pouto.

Už proto, že tady bydlí jeho maminka, bratr a sestra se svými rodinami. Ale i proto, že tady má zázemí pro svou tvorbu, místo, kam „chodí dělat svou muziku“.

S manželkou, devatenáctiletou dcerou a dvanáctiletým synem bydlí v řadovém domku na Spořilově. Obě vily jsou z přelomu dvacátých a třicátých let. „Dům na Spořilově jsme rekonstruovali a přizpůsobili našim potřebám. I když jsme tehdy chtěli bydlení prostornější, dělali jsme vše s citem, protože jsme věděli, že urbanistické řešení tohoto, vlastně prvního satelitního města v Praze, má cosi do sebe. Plně jsme respektovali danou architekturu, což ke škodě věci ne vždy bývá zvykem. Zrovna na Spořilově je těch neuvážených zásahů k vidění až dost.“

Pocta řemeslné moudrosti

Po úpravách domu na Spořilově přišly na řadu opravy vily na Vinohradech. Elektřina, podlahy, omítka, střecha… „Při té příležitosti jsme s bratrem využili sklepní prostory. On si tam zřídil pracovnu, já takové malé studio, tvůrčí dílnu. Upravovali jsme i chalupu, kam rádi jezdíme. Měl jsem velké štěstí na řemeslníky. Byli to vesměs kamarádi, moudří lidé.

Jednou jsem zadal místnímu truhláři zhotovení lavice na verandu, ale moje žena chtěla, aby byla nižší než truhlář navrhl. On jí to ale okamžitě rozmluvil a tvrdil, že každá lavice, židle i stůl v hospodě má mít svou výšku, protože když tomu bude jinak, člověku se bude špatně sedět a budou ho bolet záda. Na tuhle moudrost, převzatou od našich předků, kteří přesně věděli, kde mají postavit kapličku, jak má být situováno náměstí a z něj vycházející ulice, bohužel často zapomínáme. Jinak by nemohly vznikat honosné domy, které mají situovány obývací pokoje na sever, zatímco naši předkové měli na severu vždy špajzky.“

 

Potrpím si na tradici

 „Nejsem vůbec odpůrcem moderního interiéru, ale protože jsem vyrůstal v domě svých rodičů, kde byl starý nábytek, hodně obrazů a z bydlení dýchala i určitá tradice, cítím se v tomto prostředí dobře.“ Podle mínění Karla Zicha by bydlení mělo vždy korespondovat s profesí a povahou člověka.

Nemyslí si, že by hlavní roli hrály finanční možnosti, ale že podstatná je osobitost každého z nás. „Často jsem totiž byl v domácnostech velmi zámožných lidí, a přesto mě někdy zarazilo, jak nevkusně dokázali jednotlivé pěkné věci pospojovat dohromady.“

Určité výhrady má Karel Zich i k tomu, že při stavbách objektů naši architekti stále preferují skleněné plochy, aniž by brali v úvahu čistotu ve městě a jeho životní prostředí, což způsobí, že v krátké době bude takový objekt špinavý a potrvá dva, tři roky, než dojde k očistě těžko přístupných skleněných ploch.

 

Nemáme se za co stydět

Karel Zich studoval estetiku. Pokud tedy jde o vkus či nevkus, ví o čem mluví. „Vlivem vzdělání a především rodinného zázemí mají lidé na hezké a ošklivé věci rozličné pohledy. Někdy je však až zarážející, když člověk, který dokáže vytvořit velmi zajímavé věci, je zároveň schopen tolerovat něco, co je až za hranici vkusu. Na druhé straně si ale troufám tvrdit, že v porovnání s Německem, Švýcarskem, a zejména se zámořskými státy, to u nás v průměru se vkusem a s kulturou bydlení není tak hrozné. Nemáme se za co stydět. Je u nás dost lidí, kteří na dobrý vkus dbají a mají i svůj krásný životní styl. Znaky provincionalismu a minulého nevkusu mizí sice pomalu, ale nová generace se už orientuje naštěstí jinak.

V Austrálii jsem byl poprvé před dvěma lety. Rád jsem se tam vrátil, protože je to překrásná země s velkou perspektivou. Země velice rozmanitá, kde neexistuje rasismus a kde se velmi striktně dodržují zákony. Jsou tam tak přísné postihy, že si lidé netroufají zákony porušovat. To jsem jim tak trochu záviděl. Oni nám však musí závidět naši architekturu, domy staré několik set let. V tom je Evropa skutečně jedinečná… A my jsme její součástí.“

 

Čas není mým přítelem

 „V Austrálii jsem poznal mnoho zajímavých lidí, opravdových profesionálů. I mezi mladými lidmi. Veškerá vystoupení a celé turné nám například báječně organizoval čtyřiadvacetiletý člověk, který v Austrálii žije odmalička, ale má české rodiče a výborně mluví česky. Australskou vládou byl také delegován jako manažér českého olympijského týmu. Je doslova ukázkou profesionálního manažera, i když své studium teprve dokončuje,“ komentuje Karel Zich uznale své čerstvé zážitky z pobytu u protinožců.

„Vážím si toho, co všechno dnes mohu dělat. Jak po stránce pódiového vystupování, tak z hlediska možnosti komponování, a to nejen pro sebe, ale i pro jiné, o což jsem stále častěji žádán, i když o to nijak neusiluji. Požádali mě o to dokonce i při pobytu v Austrálii. Bohužel, čas není mým přítelem, už proto, že těch povinností mám víc. Patří k nim jistě Spirutuál kvintet i má kapela Flop.“

Spirituál kvintet bude letos slavit čtyřicáté výročí své existence. „Nechceme sice pořádat nic bombastického, ale snad se nám povede uspořádat koncert, na který pozveme hosty, kteří Spirituálem prošli. Možná, že se nám podaří sestavit i materiál pro novou desku, nějaké písničky máme už dokonce připravené. Bylo by to takové ukončení jedné etapy kapely, která má stále své publikum a vyprodané sály. Moc se na to těším. Nicméně v budoucnu bych se rád více věnoval komponování.“

 

Rodinné zázemí

Karel Zich si rodinného zázemí moc váží. I když si rodiny na druhou stranu zas tak moc neužije. „Tím tmelícím prvkem mezi našimi rodinami je moje maminka, a byla to i babička mé ženy, která už bohužel nežije.“ Nutno dodat, že rodina Karla Zicha je svým způsobem výjimečná i pokud jde o vztah k hudbě. Tatínek jeho maminky byl nejlepší kamarád Jana Kubelíka, otce Rafaela Kubelíka, s nímž společně vystudovali u profesora Ševčíka. Když byl v roce 1990 Rafael Kubelík v Praze, strávil ve vinohradské vile Zichových část dne a celou noc. Bylo na co vzpomínat.

            Otec Karla Zicha byl výborný muzikant, věnoval se komorní hudbě a dokonce zakládal Pražské jaro. Vlastně celá rodina hrála a hraje na klavír nebo na housle. „Rodinné zázemí ovlivní každého na celý život,“ hodnotí Karel Zich. „Vytváří v něm určité predispozice pro to, jaké lidi si později vybírá za přátele i za životní partnery.“

 

Tvůrčí dílna

Byt maminky Zichové má původní zařízení a připomíná jí dobu, kdy v domě žili všichni společně. Ke všem zdejším věcem má osobitý vztah. Ale k mnoha věcem má osobitý vztah i Karel. Třeba k pianinu Petrof z roku 1890, po jeho babičce, které je dnes v jeho studiu. Potřebuje jen vyměnit mechaniku, celé zrenovovat, ale muzikant se jej nikdy nevzdá. Je tu i klarinet od malíře a sběratele folklóru Kuby, staré obrazy, s nimiž kontrastuje Kulhánkův Obraz mého fízla. Přesto i ten tady rozhodně zůstane.

„Každý člověk má snad vztah k místu, kde se narodil,“ konstatuje Karel Zich. Rodinná vila ve mně vyvolává vzpomínky na dětství a mládí, na školu. Jsou tu pěkné zahrady a vlastně stále stejní sousedé – i když jsme všichni o něco starší.

 

Staré i nové

Jakému zařízení dává Karel Zich přednost? Prý má rád takové, ze kterého dýchá dávná minulost, ale líbí se mu i zcela moderní. Skloubení nábytku z různého časového období však musí mít své proporce, aby byl nejen hezký a funkční, ale i útulný. Karel Zich přiznává, že když pracuje, mívá kolem sebe nepořádek. Už proto je rád, že má svou tvůrčí dílnu mimo domov.

Moderní interiér Karel Zich sice nezamítá, ale někdy si klade otázku, jestli jsou dnešní architekti a designeři ochotni respektovat požadavek útulnosti a praktičnosti.

Aby se nestávalo, že mnohdy krásný interiér, řekněme třeba pojišťovny, má sice i pohodlná křesla, ale je jich tu nedostatečné množství, takže právě ti, kteří by si potřebovali sednout, jsou nuceni postávat. Nebo že na židli, která má sice moderní a originální design, se dost dobře nedá sedět. Takových příkladů by se možná našlo více.

 

Blanka Jirásková

Foto Karel Líbal

 

zpět