Dělat tak, abych se nemusel stydět

(Gramorevue 4/1992)

Kdybych si původně nedomluvila rozhovor se synem, byla bych si asi ve chvíli, kdy jsme usedli do křesel útulně zařízeného vinohradského bytu, vybrala za objekt svého zájmu maminku. A vůbec bych nekladla otázky. Jenom poslouchala tu půvabnou, štíhlou, elegantní, vtipnou a moudrou paní, která prožila krušný i krásný život. Ne nadarmo se říká, že to, co člověka obklopuje v dětství, poznamená ho na celý život. Když se vám podaří nahlédnout do soukromí a rodinného zázemí, rázem se vám dotyčný jeví v jiném světle. Imponoval mi krásný vztah matky a syna, pochopila jsem, kde se v něm bere onen nadhled, rozvaha, skromnost, tolerance i široké spektrum vědomostí a zájmů. Karel Zich byl v rodině obklopen nejen hudbou, ale kumštem vůbec. Právě na téhle pohovce, v těchto křeslech, v tomto pokoji sedávaly a sedávají významné osobnosti politiky i kultury (naposled třeba mimo jiných Rafael Kubelík, dlouholetý přítel Zichových). Tady se odjakživa diskutovalo o všem možném. A tomu Karel naslouchal už jako malý kluk. Nelze se tedy divit, že ovlivněn domácím prostředím na konzervatoři navštěvoval hodiny kompozice u prof. Hůly, a nakonec absolvoval na filozofické fakultě ...

Písničky začal skládat už v patnácti. Později komponoval nejen pro sebe, ale i pro kolegy. Nikdy se však nestal skladatelskou ani pěveckou fabrikou. Našel v sobě totiž patřičnou dávku kritičnosti, takže mnohé z písniček, které někdy napsal, nikdy nikdo neslyšel a neuslyší. Jsou jeho muzikantským zázemím, jakýmsi odreagováním, odpočinkem. Dnes se jeho skladatelské  možnosti rozšířily i o filmovou hudbu. „Takovým vybočením byla například skladba pro fontánu v Mariánských Lázních. Teď toho dělám poměrně dost a moc se tím učím. Začalo mě bavit, že se najednou musím podřídit něčemu úplně jinému, než je písňová tvorba. A navíc si člověk daleko víc může pohrát i s aranží. To je senzační seberealizace. Vždycky jsem si vedle písniček odehrával do šuplíku témata, která se pro ně vůbec nehodila. Dneska mohu některá uplatnit, i když i nové nápady naštěstí stále nechybějí. Ale zase - když člověk skládá moc jiné muziky, rád se zpátky vrací k písničkám. Když se potkávám s kolegy, k nimž se ta současná doba nechová zrovna spravedlivě, cítím se skoro až nemorálně. Ale za dva roky bude třeba zase všechno úplně jinak. Proto si práce vážím, přistupuji k ní s určitou pokorou a hlavně se snažím dělat ji tak, abych se za ni nemusel stydět“.

Zkusil si to, čemu se říká hit (Paráda), dnes se ale rád a víc vrací ke svým nehitům a neparádám. Původně si k písničkám psal i texty (prý dost smutné), ale záhy si uvědomil, že mu k textování chybí profesionalita i čas, a tak dospěl k závěru, že je lepší spolupracovat s odborníky. Řadu let k nim patřili Zdeněk Rytíř, Zdeněk Borovec a Ivo Fischer, v poslední době pak Michal Bukovič a Edurd Krečmar ... („...rozumím si s nimi a vím, co jim „sedí.....“). Titulní píseň alba, které v české (31 0123) a anglické (31 0099) verzi připravila Karlu Zichovi firma Multisonic, se jmenuje Za to může rock & roll. („.... tuhle písničku otextoval Eda Krečmar, taky Vinohraďák, který má rock and roll rád stejně jako Michal Bukovič, který anglickými texty opatřil staré presleyovky....“).

Láska a obdiv Karla Zicha k Elvisu Presleymu a éře rock and rollu jsou dostatečně známé. Je to hudba jeho generace, hudba, která rozhodně nestárne. Existuje dokonce soutěž, v níž se zpěváci předhánějí, kdo se legendárnímu králi rock´n´rollu víc a líp podobá.

 „Měl jsem se tohohle „cirkusu“, který pak ve vrcholné fázi putuje po Spojených státech, zúčastnit už loni, ale z časových důvodů to nevyšlo. Letos to chci zkusit, i když role plagiátora mi, upřímně řečeno, nesedí. Vadí mi i další prvek - že bych měl na sebe navěsit něco á la Elvis a stylizovat se, což opravdu nechci. Představa, že si budu před zrcadlem pomádovat vlasy ........... Takže pro mne by spíš bylo svým způsobem vítězství, kdybych neobstál. Rozhodně to ale může být zajímavá zkušenost“.

Když jsem si v produkci firmy Multisonic ověřovala správnost současného Zichova telefonního čísla, bylo mi řečeno: „S tím rozhovor nedělejte, ten už je starej a vodkecanej! Udělejte rozhovor se mnou!“ Musím prozradit, že ten jedovatý mužský hlas na druhém konci aparátu patřil akcionáři gramofonové společnosti Multisonic, hudebnímu skladateli, donedávna i kapelníkovi a baskytaristovi, Karlu Vágnerovi. Poťouchlost tohoto přátelského bodyčeku vůči kolegovi z branže podnítila i stejně poťouchlou otázku Karlu Zichovi: Myslíte si, že v tuto chvíli ještě stále někoho zajímáte a že tedy vaše práce má smysl?

„To je zajímavě položená otázka. Já jsem o ní v životě nepřemýšlel, protože ten „mus“ psát muziku a zpívat v sobě mám a zatím mám co prodávat. Myslím si, že to nesouvisí ani s tím, jestli je člověk v laufu nebo naopak v propadu anebo jestli žije ve společnosti prosperující nebo v takové, která prožívá krizi. Tohleto všechno je věc každého jedince. Netvrdím, že naše současná kultura má ty kvality, které společnost někam posunují. Nebudu mluvit o vývoji, který byl uměle ovlivňován a regulován. Existují ale určité věci, které ke společnosti objektivně patří, od té nejzákladnější, což je třeba jídlo, až - dejme tomu - k pop music. A já jsem přesvědčen, že u nás bude populární muzika adekvátní kultuře, kterou tento národ měl a bude mít. Bylo by absurdní ovlivňovat ji dnes znovu, i když třeba jinak. Změna, které jsme dneska svědky, je pro moji generaci nádherná. Nikdy jsme nic podobného nezažili, leccos už pro nás pozbývá nádech nepoznaného. Samozřejmě, něco může člověka zklamat, něco lze zpochybnit. Důležité ale je sám sobě věřit a nenechat se zviklat tím, když najednou přijde něco méně pěkného. Umět se vyrovnat s těmi každodenními a triviálními střety, které zejména v kultuře od nepaměti byly, jsou a budou. Něco jsme přece přečetli, známe historii a víme, že právě v kumštu vždycky pracovali literáti, výtvarníci, poetové i muzikanti za někdy až šílených okolností a podmínek. A s tím my vůbec nemáme právo se srovnávat. Jan Werich říkával, že kdo nepoznal srab, žil srabácký život. Srab je strašně důležitý. A i když výroky některých lidí jsou pesimistické, jsme jsme zatím opravdový srab vlastně - až na pár výjimek - nezažili.

Určitá selekce je asi nutná. A většinou postihne - třeba právě v muzikantské branži - ty, kteří hudbu vlastně nebrali vážně. Nebylo pro ně onou alfou a omegou jako pro ty, kteří pracovali v podmínkách nesrovnatelně horších. Ale museli to dělat a museli to ze sebe dostat. Já jsem strašlivý optimista a věřím, že i ta skutečnost, že jsme byli drženi za dráty (když už k tomu došlo), je určitou predispozicí pro příští generaci. Její snaha dostat se dál, někde uspět, může sehrát moc pozitivní roli. A tak možná někdo, komu je dneska pět let nebo se ještě ani nenarodil, může díky své „zakódované národní zkušenosti“ v určitém kontextu a s určitým nábojem přinést do  evropské kultury ohromně ozvláštňující prvek, kterým na sebe rázem upozorní, protože bude mít znaky odlišnosti. A může to být v literatuře zrovna tak jako ve filmu - nebo třeba i v pop music ...“

Voňavý čaj byl dopit, na talířích zbylo už jen pár báječných (protože) domácích chlebíčků, které nám paní Zichová udělala, když zjistila, že se „pracovní sezení“ poněkud protahuje. „Jsem ráda, když si sem Karel někoho pozve. Jsem celý život zvyklá na společnost .......“ řekne tiše, když se s námi ve dveřích loučí. A syn Karel okamžitě zapomíná na filozofování (fotografování snáší jen těžce a s nevolí) a znovu se vrací k vyprávění o mamince. K vyprávění, naplněnému láskou, úctou a radostí. Kdyby to takhle krásně fungovalo všude - a nejen v rodinách! To by bylo na světě pěkně. Kam najednou na té vinohradské ulici zmizela zloba, závist, zášť, malicherné hašteření? Zůstalo jen vědomí, že jsme se právě rozešli  s profesionálem, který ví, co umí a dělá to jak nejlépe dovede. Potkat člověka, jehož povahu nezměnil ani dějinný zvrat, to je dnes radost a balzám na duši. A taky tak trochu zázrak.

Jitka Švarcová