Dům č. 5

(MELODIE, 1977 – recenze)

Dům č. 5

Dům č. 5 – Keř má kvést – Můj přítel odjel – Můj plakát – Ten kluk, co krev měl dravou – Mám ji rád – Zítra – Jak jdem tím zdejším světem – Cesta za štěstím – Marika – Je mi líto – Penzión blues – Sám se svou kytarou

Zpívá Karel Zich a Bezinky, hraje studiový orchestr za řízení Jana Hrábka. Vydáno ve spolupráci s Mladým světem, Supraphon 1131915

 

Kdyby Karel Zich chtěl a aspoň chvíli dokázal být v české populární hudbě tím, čím je mezi alby jeho první, mostem mezi městským písničkářstvím a dokonale ovládaným velkým hlasem, řekněme mezi Mertou a Gottem, byli bychom s vkusem většiny posluchačů a vůbec s úrovní tohoto vrtošivého umění o kus dál.

Po odchodu ze Spirituál kvintetu natočil mj. i singly s nezajímavou hudbou a plytkými texty. Rozdával se v drobných i v televizních pseudosrdečnostech typu Zpívá celá rodina a jen tak tak, že se nesystemizoval jako „hezký, milý hoch“.

Leč vše odpuštěno : do alba si prosadil dobré a výtečné texty od šesti autorů, všechny (i) otištěné v příloze, výhradně své melodie, nápaditého aranžéra Jiřího Svobodu, mezi instrumentalisty i Petřinu ke kytarám a Větrovce za piano, zkrátka to nejlepší, čeho je právě schopen ve svém prostředí. A konečně můžeme proto vychutnat to nejhlavnější – Zichův zpěv.

Čím to, že působí tak vřele? Nesype tóny z rukávu, dokonce ani v rychlém rocku Můj plakát. Síla, hbitost a suverenita presleyovského barytonu se v Zichovi přetvářejí v nový, osobitý styl. Všechny ty předvzdechy, zámlky – jako by mluvil člověk, jenž těžko hledá slovo, protože chce říct něco vážně a stát za tím. Zichova výrazová přesvědčivost není totožná s moudrostí; je to neklid mladého srdce, vyjádřený dychtivým hlasem, v němž smyslovost nemusí být nahrazována různými pseudo : chlapáctvím, parťáctvím, nadšenectvím. Mnoho barev má ten hlas, a přece není zmalovaný do sebevzhlíživého zvukového kýče.

Textaři se pozdě, ale přece pokusili poctivě vzpomenout na mládí své rock´n´rollové generace : Zdeněk Rytíř konkrétními, ve vyznění však trochu okrajovými poznámkami v Domě č. 5, zašifrovaněji, ale hlouběji v Penzión blues, svého druhu přihlášením se k Bobu Dylanovi (velkými písmeny tištěná narážka na Highway 61 Revisited : NAMÍSTO SYNA MI OBĚTUJ SKOPCE). Je to nejlepší text i píseň celého alba. Můj plakát Pavla Vrby světí vzor zašlých, ale naše mládí tak poznamenávajících hvězd, Zdeněk Borovec vzal téma Jamese Deana či kohokoli toho typu a místo k romantické smrti je dovedl k vyprahlému dožívání bez ideálů v písni Ten kluk, co krev měl dravou. Určitá vyjadřovací hladkost tu sice Borovce zdržuje, i tak však slova pronikají do svědomí a celá nahrávka se účinností i typem blíží pohledu světových zpěváků-autorů 70. let. Člověk, který umí tak přemýšlet jako Borovec, by se měl k největším pravdám života stále vracet a třeba se na nich sedřít.

I v povídavějším, místy papírovém Borovcově textu Jak jdem tím zdejším světem jsou místa, o něž se lze opřít. Zich je bezpečně nalézá, včetně pointy : „ … cosi dál nám našeptává, že slunce, měsíc, hvězdy, čas, vše se točí kolem nás … A pak tu nejsme a stejně svítá.“

Vlastní Zichova hudba není nic jiného než rock a v té jednolitosti – z níž vychází i převážně strunný, mírně zvětšovaný doprovod – působí dravě a na naše zvyklosti výborně, třebaže míra nápaditosti u takové Mariky a Je mi to líto není zdaleka stejná; první píseň se podobá stovkám takových, druhá, snad nelíbivá, skrývá ve své jednoduchosti vnitřní napětí a každé Zichovo opakování Vrbova titulu zní nově.

Není bohužel možné, aby Zich nesplatil daň celkovému stavu tohoto žánru i vlastní, po mém soudu upřílišněné přizpůsobivosti. V prostě milostném Mám ji rád potkáváme ve Fischerově textu, ve smyčcích i sborech mnoho starých známých, jiný Fischerův text, Keř má kvést, dokonce pouze obměňuje Žákovo Jabloň ví, kdy má kvést. (Prostší, ne kdovíjaké, ale slušné Fischerovo Zítra patří k tomu nejkrásnějšímu, především díky doprovodu : elektrickými kytarovými tóny jako by kapkala stříbrná rtuť.)

Místo všech dalších drobných výtek se svěřím s přáním : ať si Karel Zich troufne příště ještě dál, s Petřinou nebo s někým, koho ještě neznáme, ale hlavně ať už neshazuje laťku, kterou si Domem č. 5 sám nasadil. 

Jiří Černý