Karel Zich - Já a sport

(Xantypa 2/2004)

Vyrůstal v rodině, kde kralovala muzika. Ale jeho maminka byla zároveň skvělá sportovkyně. Pingpongový stůl měli v létě na zahradě, v zimě v ateliéru, v pěti letech stál na kurtu a s dřevěnou pálkou zkoušel první tenisové údery. Ty dva sporty nejspíš způsobily, že míč si zamiloval na celý život. Házená, basketbal, fotbal, ale nejen to. Plavání, lyže, hokej, atletika, kanoistika… Nedávno k nim přidal ještě potápění. "Korálové útesy v Karibiku, noční ponory, to bylo asi to nejkrásnější, co jsem kdy zažil," svěřuje se zpěvák a kytarista KAREL ZICH (*1949).

"Udělal jsem si mezinárodní potápěčský kurs, a to díky mé ženě, která ho má už dávno. Potápění je nádherný zážitek. V létě se opět chystáme k moři a musím říct, že každá taková výprava mi přináší neskutečná poznání. Svět pod vodou je naprosto fantastický."

Odmalička…

Jako kluk vyzkoušel snad všechno, co sport nabízí. Plavat uměl už záhy, protože to byla v rodině samozřejmost. Stejně jako tenis. Holdovala mu především maminka, tehdy to byla společensko-sportovní záležitost. "A taky měla ráda ping-pong," dodává Karel. "Milovala ho natolik, že vycepovala bráchu k tomu, že hrál první ligu za Montáže a pak za Spartu. Pamatuju si, že porážel i Milana Orlovského."

O čtyři roky starší bratr Otakar byl Karlovým vzorem. "Senzačně hrál fotbal. Franta Veselý vzpomíná, jak spolu začínali jako žáci u Pepi Bicana, a tvrdí, že brácha byl velký talent. Zvládal sport i muziku. A mě jako mladšího ke všemu přivedl dřív, než by mě k tomu přivedli moji vrstevníci. Včetně rock-and-rollu."
Karel odmalička bruslil a hrál hokej. "Polévali jsme plácky u školy a na ledě dobývali srdce holek, když jsme jim podráželi nohy a tahali za šos." Jednu chvíli ho bavila gymnastika, cvičil za pražskou Spofu. Ale později s ní zamávala puberta. "I když jsem s gymnastikou skončil, do všech sportů jsem šel s neuvěřitelným nasazením. Třeba atletika. Snad kromě skoku do výšky pro mě byly všechny disciplíny samozřejmostí. Nejvíc mě bavily běhy - sprinty i dlouhé tratě. Ty jsem si pak kolikrát vyzkoušel, když jsem v noci utíkal od nějakého děvčete. Tramvaje už nejezdily, ujel mi poslední autobus, a já se snažil být jakž takž včas doma."
Závodně hrál házenou za Slavoj Praha. "Na Štvanici, to byla krásná doba." Bohužel ho zastavilo zranění. "Při nápřahu mi soupeř zavadil o ruku - dvakrát naštípnutá kost. Házená je tvrdý sport, ale dodnes jsem jejím velkým obdivovatelem."

Stejně dobře mu šlo sjezdové lyžování a o řadu let později i běžky. Sjezdovky totiž musel před časem definitivně pověsit na hřebík. Diagnóza lékaře byla neúprosná. "Zpočátku jsem tomu nechtěl věřit, ale po třech operacích nohou - zlomená čéška a dvakrát meniskus, jsem pochopil, že ze sjezdovek už nikdy nebudu mít to pravé potěšení. I když se občas sklouznu na běžkách, kolena bolí. A v zimě - ani nemusím být na lyžích a jsem teple oblečený, přesně v operovaných místech bolest cítím. Ale už je to i otázka věku."

Jeden čas taky závodil za volantem, jezdil Ford Fiesta Cup. "Dobrá zkušenost, přál bych ji každému, kdo si myslí, že umí řídit. Jezdím od sedmašedesátého roku, mám najeto plno kilometrů, ale tohle mi hodně pomohlo. Jednou jsem dokonce vyhrál nějaký pohár, ale pak už jsem se tomu nevěnoval. Jednak se zhoršily podmínky pro závodění, a za druhé byli mezi námi lidé, kteří to trochu přeháněli. Chovali se na trati jak neřízené střely…"

…dodneška

I když se Karel začal intenzivně věnovat muzice, sport ho provází pořád. Jen provedl malou selekci. Jasnou jedničkou je tenis. Jak má v létě chvíli volno, je na kurtu. V zimě si zaplatí dvě tři hodiny týdně v hale, ale někdy se musí hodně přemlouvat. "Jsem noční tvor, často chodím spát v půl čtvrté, ve čtyři. A když mám být v osm ráno v hale někde na kraji Prahy, nezbývá než si dát studenou sprchu a jet. Ale už mám léty vyzkoušené, že když si zahraju brzy po ránu, tak potom pro mě ten den má smysl."

Nedílnou součástí jeho sportování je i kolo. "Jako kluk jsem měl červeného metalizovaného favorita. Stál dost peněz, ale vybrali mě do nějakého filmu, zbytek jsem si přivydělal na brigádě," vzpomíná. "Strašně fandím dnešní době, která přinesla renesanci kola. Je to úžasný dopravní prostředek. Miluju terénní kolo, lze se s ním dostat prakticky všude. Jezdím dost, je to skvělý odpočinek." Zato posilovna ho nebaví vůbec, a že by si šel jen tak zaběhat? "Běžet někam jen tak pro nic za nic? Kolo je daleko lepší. Podobně jsem na tom v zimě s plaváním. Mám ho rád, ale abych šel do bazénu, na to moc nejsem. Radši si počkám na léto a moře."
Láska k tenisu, kolu a plavání zůstala, ale na kolektivní sporty, které si v mládí tolik oblíbil, trochu zanevřel. "Spíš kvůli tomu, že se při nich čím dál víc fauluje. Někdy se na to nemůžu koukat ani jako divák. Nesmířím se s tím, že i původně gentlemanský fotbal je dneska sportem, kde se legalizují fauly. Třeba tahání za dres se už téměř nepíská! Když v televizním záznamu vidím, jak faulující hráč zvedá ruce nad hlavu: ‚Já nic!', tak to je prostě ubohost. A bohužel se to přenáší i do diváckých řad. Agresivita v hledišti jde ruku v ruce s agresivitou na hřišti. Na fotbal už nechodím. Dokonce i můj syn, kterého vzal jako kluka jednou brácha na Spartu, nechce fotbal ani vidět. Když si vzpomenu, jak jsme chodili na pana Ludla nebo Andreje Kvašňáka! Gentlemanství vládlo na place i na tribunách. Pivo a párek. Pohoda! To už dávno neplatí. Každou chvíli na stadion někdo pronese flašku tvrdého alkoholu, nebo přijde opilý, střihne si marjánu, a pak se vybíjí. Je to hrůza!"

O to raději vzpomíná třeba na kanoistiku. "Ta mě bavila moc, jezdil jsem rychlou vodu. Tenhle sport skýtal v době mimo závodění senzační příležitosti - turistiku, doplňkové sporty, večerní posezení u ohně, přátelství na život a na smrt, chodili jsme do zakázanýho skauta. Pamatuju na lidi, kteří to měli hodně složité. Třeba na pana doktora Hodka. Byl zavřenej, a sotva ho pustili, hned zase rozvíjel činnost a plno mladých lidí ke skautingu a kanoistice přitáhl. Později si vzal život."

Adrenalin nebrat 

Moderní adrenalinové sporty – třeba bungee dumping – ho neberou.“ Připadá mi to spíš jako atrakce než sport. Kdyby ale bungee existoval za mého dětství,možná bych se taky účastnil. Problémy se závratí jsem nikdy neměl.Houpal jsem se na vysokých stromech, a občas se ty větve zlomily,blbnul jsem po střechách. Ale nikdy jsem nemiloval lezení po horách.Takové to odvážnější. Měl jsem možnost seznámit se s lidmi,kteří to hodně uměli a právě mezi nimi se jich taky nejvíc zabilo. Scházeli jsme se v jedné hospodě a každý rok tam někdo chyběl! Byli to „frajeři“, instruktoři, kteří lezli na Aljašce,v Kanadě,v Peru.Jenže tohle je sport,který závisí ještě na řadě dalších věcí,než jsou pouhé fyzické schopnosti lidí. Klimatické podmínky na horách se mění tak rychle,že to někdo při sebevětším nasazení a sebelepší fyzičce nemusí zvládnout.Přiznám se,že by mě strašně bavil paragliding.Už jsem byl domluvený s jedním instruktorem,že si kurs létání na padáku udělám. Jenže odjel na delší dobu do Ameriky,a tak mě můj známý,který mi to vyjednával,přehodil na svého kámoše. Než jsem se k němu dostal,zabil se v Alpách….

Tak jsem si radši nechal zajít chuť.Myslím,že sporty,které dělám,stačí,abych si udržel fyzickou kondici.A pár dobrých balonů při tenise mi udělá takovou radost,že už nemusím vyhledávat nich jiného.“

Panenka a ti druzí 

Sport sleduje i v televizi.Fotbal,hlavně Jihoameričany,protože jejich herní projev je mnohem hravější. „Ale moc se mi líbí i naši kluci,kteří kopou venku.Třeba Pavel Nedvěd,to co loni dokázal,je neskutečné.A u nás se mi nejvíc líbí Karel Poborský. Je to panenkovský typ,a Toníka jsem měl rád.I na Karlovi je vidět hravost a fotbalové myšlení. A strašně rád koukám na tenis.Když se sejdou dva špičkoví borci,je to paráda.Atraktivní je i lehká atletika.U nás bohužel nemá moc široké publikum,avšak mezinárodní mítinky v zahraničí jsou fantastické.Jsem rád,že jsem mohl zahrát při různých akcích,na nichž byly přítomné legendy naší atletiky. Třeba Jarmila Kratochvílová, která vychovává další generace vynikajících běžkyň. Patří k lidem,kterých si vždycky budu vážit.“ 

Respektuju i nesportovce 

Říkají mu „český Elvis Presley“, jeho nezaměnitelný hlas zní na naší hudební scéně již desetiletí.Začínal s kapelou Framus a se Spirituál kvintetem,ke kterému se po letech vrátil.

„Spolupracujeme opět od roku 1992,je to gentlemanská dohoda. Část měsíce jsme spolu,jinak mám svá vystoupení.Musím ale říct,že když dělám sám,těším se na Spirituál,a když jsem s nimi,tak se nemůžu dočkat svých koncertů.Po delší době mám taky velkou chuť do komponování. Kromě přípravy nové desky jsem rád,že můžu něco složit i pro Pavla Bobka, který mě o to požádal.“

Při tom všem na sport nedá dopustit. „Bohužel jsou s ním spojená zranění,mě postihla taky.Možná o to víc jsem se věnoval muzice,ale sportu děkuju za to,že jsem vydržel až dodneška.Jsem soutěživý typ, mám příjemný pocit,když zahraju dobrý volej nebo překonám několik desítek kilometrů.A dává mi hodně i psychicky.Všechno se pak dělá líp.Nemám rád lidi,kteří sedí v hospodě a remcají,že trenér měl nasadit toho a toho,a ten netrefil bránu.A přitom sami nejsou schopni vylézt na plac. Fandím všem,kteří jsou v jakémkoli věku schopni se nějakému sportu věnovat.Avšak na druhou stranu respektuju ty,kterým sport neříká vůbec nic.Pokud jim to vyhovuje….Například Winston Churchill.Když se ho ptali,jak udržuje tu svoji úžasnou psychickou a fyzickou kondici, vytáhl doutník z úst a řekl: „No sports.“

 

Petr Kolář
foto Vojtěch Vlk

zpět