Já ti zpívám

 (Vlasta ?/1999)

V posledních letech se z rádia ozývaly jenom jeho starší písničky, všechny ty oblíbené Alenky, Majoránky a Parády. To proto, že sólovou desku už nějaký čas nevydal. S vlastní doprovodnou skupinou sice nadále koncertoval, ale nahrával vlastně pouze se Spirituál kvintetem, do jehož sestavy se vrátil coby ztracený a znovunalezený syn.

Právě v těchto dnech se na trhu objevila albová novinka „Já ti zpívám“ (Venkow/Universal Music), a nejen kolem ní se točí následující rozhovor se zpívajícím autorem a kytaristou KARLEM ZICHEM, který v červnu oslavil padesáté narozeniny.

Než jsme se pustili do tohoto rozhovoru, pořád jsem přemýšlel, co je na tobě zvláštního. Už to vím. Ty nekouříš!

Nijak se tím nechlubím a beru to jako něco, co mě samotného překvapilo. Kouřil jsem přes třicet let, navíc jsem z kuřácké rodiny. Když tátovi po válce přivezli přátelé z Anglie krabici tabáku, pustil se po válečné abstinenci do kouření s takovou chutí, že měl pak otravu nikotinem. Neznám druhý takový případ, ale mému tátovi se to povedlo dokonale. Pak jsem někde četl o nejrůznějších fíglech, jak se odnaučit kouřit. Řada lidí mi tvrdila, že pouhá vůle nestačí, tak jsem si řekl, že je převezu.

Popiš mi to...

Nekouřil jsem třeba dopoledne. První cigaretu jsem si dal až pozdě odpoledne. Nebo jsem si řekl, že si v autě zapálím až po padesáti kilometrech, potom až po stovce. Pak jsem zjistil, že byly dny, kdy jsem vykouřil necelých deset cigaret, už ne těch pětadvacet a víc. Začalo mě zajímat, co se stane, když nevykouřím ani jednu, kdy se dostanu na nulu. Sám jsem si řekl - to je asi důležité - že kdybych se měl nějak trápit, znovu začnu. Po roce a půl, možná po dvou letech tohoto vědomého omezování jsem si bez nějakých proklamací řekl, že končím.

Neměl jsi dřív potíže s hlasivkami?

Naopak! Měl jsem problémy s hlasem, když jsem kouřit přestal. Vlastně jsem se musel svým způsobem učit znovu zpívat. Třicet let byly hlasivky zvyklé na přísun nikotinu, a když ho neměly, začaly se chovat úplně jinak. Ale poradil jsem si s tím.

K tomuto rozhovoru jsme se scházeli dost dlouho, povedlo se to snad až na pátý pokus. To máš tolik práce?

Naštěstí ano. Strašně si vážím toho, že mohu dělat to, co mě baví, ale na druhou stranu každý, kdo třeba studoval nějaký obor, dobře ví, že se musel věnovat i věcem, které ho zoufale nebavily. Také s muzikou souvisí spousta věcí, které mě nebaví, ale které dělat musím. Kdekdo si třeba myslí, že mohu ráno vyspávat, ale já naopak vstávám čím dál tím dřív a spát chodím čím dál později. Ale tohle všechno člověk musí absolvovat. Proto, aby pak mohl dělat to, co mu přináší uspokojení. V mém případě vystupovat na pódiu, skládat písničky, psát i pro jiné....

Co tě třeba nebaví?

Vždycky jsem miloval jízdu autem, ale v poslední době mě to začíná unavovat. Když jedu na koncert, sice většinou řídím, ale žádnou radost z toho nemám. Když jedu s někým jiným, často mi vadí, jak špatně řídí. Chtělo by to mít dobrého řidiče, kterému bych stoprocentně věřil, ale to věru nehrozí.

To je zvláštní, svého času jsi dokonce závodil...

To byla skvělá škola. Po více než pětadvaceti letech za volantem jsem se u pana Mičánka, což je jeden z našich nejlepších automobilových závodníků, vlastně učil znovu řídit. V automobilu Formule 3000, což je auto s motorem Formule 1, jen s omezením rychlosti. To byl úžasný zážitek. Za pět vteřin bylo na tachometru sto čtyřicet, sto šedesát... Na Ford Fiesta Cup, tedy na závody osobností, jsme si museli udělat zvláštní řidičák, který se každý rok obnovoval. A tam se také poznalo, kdo je jaká osobnost. Kdo se bojí, kdo riskuje, kdo se umí ve vteřině správně rozhodnout, kdo se rozhodne špatně, nebo nikdy. Fascinovala mě třeba naše bývalá reprezentantka v lyžování Olga Charvátová, která měla pro závodění úžasné dispozice. Několikrát jsem jel za ní a držel se v její ideální stopě jako klíště. Skvěle se vyjezdila Chantal Polívková, Filip Renč je ten správný blázen se srdcem závodníka...

Ford Fiesta Cup sice pokračuje, ale ty jsi před časem závodit přestal.

Souvisí to s tím, o čem jsem mluvil před chvílí. Jednak už nemám z řízení takovou radost, jednak jsem si uvědomil rizika, která to přináší, a také mi chybí volný čas.

Po měsíci mám opět v ruce opravenou kytaru. Teď si na ni musí znovu zvyknout prsty.Pojďme zpátky k muzice. Co vlastně způsobilo, že ses znovu vrátil do skupiny Spirituál kvintet, se kterou jsi ve druhé polovině šedesátých let coby student sociologie a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy začínal?

Od Spirituál kvintetu přišla nabídka, která mě nesmírně potěšila a které si vážím. Bylo mi vždycky velice příjemné zpívat ve sboru, respektive ve vokálním tělese, což je tento případ. A když nabídka přišla od tak renomovaného souboru, jakým Spirituál kvintet je, měl jsem velkou radost. Příští rok tady Spirituál bude čtyřicet let, a jeho kariéra není náhodná. Ještě před revolucí odešel Honza Nedvěd, někdy v roce dvaadevadesát František Nedvěd, a já jsem najednou dostal nabídku nastoupit do hodně rozjetého vlaku. Samozřejmě dva Nedvědy nahradit nemohu - ani jako zpěvák, ani jako kytarista. Ale lákalo mě zjistit, jestli se ještě vůbec dokážu „ukáznit“, zbavit se manýr sólisty a stát se součástí skupiny.

A co tvoje vlastní doprovodná skupina Flop? Pořád ji máš?

Už jí neříkám Flop. Před několika lety, ještě za života Petra Nováka, jsme z obou našich skupin, tedy z kapel Flop a George & Beathovens, vytvořili jednu. Prostě dva hudebníci z Petrovy kapely a dva muzikanti z Flopu se dali dohromady - když stál u mikrofonu Petr Novák, byli to George & Beathovens, když já, jmenovala se skupina Flop. Když nás potom Petr tak náhle a tak předčasně opustil, přestali jsme skupině jméno dávat.

Po dlouhé odmlce jsi vydal sólové album. Proč ta letitá pauza?

Popravdě řečeno, dost dobře jsem si neuměl poradit s texty. Najednou jsem věděl, o čem bych chtěl zpívat, ale na druhé straně jsem nevěděl, kdo by mi takové texty napsal. Soustředil jsem se proto hlavně na hudební složku písniček a texty pořád odsouval. Potom jsem nějakou dobu svým dobrým kamarádům, jinak známým textařům  a letitým spolupracovníkům, texty vracel, protože to pořád nebylo ono. Ale abych byl spravedlivý, ani s muzikou jsem nebyl dlouho spokojený. V několika případech se mi totiž zdálo, že melodie mají dost podobný charakter, a já jsem chtěl nahrát pestřejší album. Do toho jsem natočil čtyři nebo pět alb se Spirituál kvintetem, několik duetů, psal jsem pro jiné zpěváky .....

Na desce jsou duety s Pavlem Bobkem a Yvonne Přenosilovou...

Pavla si moc vážím a jsem rád, že jsme přátelé. Písničku „Já ti zpívám“ jsem před lety napsal právě pro něj, teprve nyní jsem nazpíval její autorskou verzi. V uplynulých letech jsme natočili pár úspěšných duetů, tak jsem ho nyní opět požádal o spolupráci. Myslím si, že textař Dušan Vančura přišel na zajímavý nápad, když vlastně jednoduchou písničku opatřil slovy, v nichž srovnává dvě velké dámy z úplně jiných hudebních žánrů, kterých si vážil celý svět - Ellu Fitzgeraldovou a Emu Destinnovou. Když jsem se domluvil na duetu s Yvonne Přenosilovou, mnozí mi říkali, že naše hlasy vůbec nepůjdou dohromady. Kdyby už měl být někdo konzervativní, tak by to měla být starší generace. A moje maminka, které je osmdesátsedm let, tvrdí, že je to skoro nejhezčí písnička na desce. Mě osobně strašně překvapilo, že Yvonne zpívá dneska snad ještě líp než v šedesátých letech.

Z toho, co říkáš, je zřejmé, že jsi pořád v jednom kole. Jak to vůbec jde dohromady s rodinou?

Blbě.

O svém soukromí nerad mluvíš, ale vím, že máš dvě děti...

Osmnáctiletou dceru a skoro dvanáctiletého syna. Mám na ně strašně málo času. Asi nemá žádný velký smysl si to vyčítat, ale uvědomuji si, že děti by mou přítomnost doma potřebovaly. Za pár let už to bude jinak, pak už ani výčitky nebudu muset mít, ale pro nás, dospělé, je často překvapením, jak se mýlíme. Vůbec totiž není pravda, že děti, které jsou už jakoby větší, nás nepotřebují. Nerad bych, aby mi mezi prsty proklouzlo něco, co bych si pak do konce života vyčítal.

Miloš Skalka