Karel Zich

(?, 1982)

Na obalu LP desky Spirituál kvintetu Písničky z roku raz dva, která byla nahrána v roce 1972, vypadá jako spíš mlčenlivý než zpívající, spíš student filozofie než zpěvák, mladičký, vážný a rozvážný. Na LP desce Dům č. 5 z roku 1976 zpívá písničky už coby známý sólový zpěvák a taky autor hudby všech skladeb, které jeho rozvahu potvrzují. Ví, co zpívá, ví, kam má namířeno, a jeho Penzión blues se stává věčné. Zpívá blues, zpívá rytmické písničky, které si za chvíli pobrukujete s ním, zpívá Presleyho repertoár, kterým rozhýbá celý sál pražské Lucerny. Je to pořád kluk, s neodmyslitelnou kytarou, je to pořád kamarád, zvlášť ve vztahu ke svým „klukům z kapely“, tedy ke skupině Flop, je pořád nějak svůj, se svým měkce drsným hlasem, je pořád, pořád k poslouchání. Zpěvák, muzikant, skladatel – KAREL  ZICH.

Někde to všechno muselo začít, muzika, vztah k muzice…

„Začalo to pod piánem. U nás doma stálo piáno odjakživa, velké, krásné, černé křídlo. Jako malý jsem pod ním sedával a poslouchal vážnou muziku, kterou hrával děda, táta, jejich přátelé. V pěti letech jsem sám rodiče prosil, abych mohl na piáno hrát. Dali mě tedy „do učení“ k jedné paní profesorce, a ta mě trpělivě učila noty, stupnice, rozklady… Tenkrát se mi nezdálo nutné tohle všechno se naučit nejdřív. Nechtělo se mi cvičit, chtěl jsem hned hrát. A věty jako – važ si času, uč se – jsem neměl rád. Teď vím, že technika je základ a čím dřív se člověk tomu základu naučí, ať už jde o muziku nebo třeba o cizí jazyky, tím líp. První písničky jsem taky začal zpívat u piána. Babička hrála a já jsem zpíval na lidovou notu.

Když už jsem sám hrál, objevil jsem písničky Jaroslava Ježka. A ty jsem hrál s chutí. Stejně tak písničky z divadla Semafor, ze světa, kde začínal Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott… Na devítiletce jsem hrál se svou první kapelou. Založili jsme ji ještě s Michalem Prokopem a Ivanem Trnkou, s mými spolužáky. Pak jsem začal skládat, zpíval jsem se skupinou Spirituál kvintet, tam jsem se naučil nemít trému, vystupovat. A dál, to už nejsou začátky.“

V poslední době jste spolupracoval s Lenkou Filipovou…

„Lenku jsem znal už dávno, náhodou jsme se poznali, když jí bylo asi třináct let. Pak jsme se dlouho neviděli, jen se občas náhodně potkali. No a jak šel čas, jednou jsme se dohodli, že budeme dělat spolu. Po dvou letech jsme se zase dohodli, že už spolu trvale spolupracovat nebudeme. Každý z nás měl své plány.“

Vaše plány, to je muzika, písničky, nahrávání, natáčení, zkoušky, koncerty, zájezdy a co dál? Co k těm plánům nepatří a co máte rád?

„Na prvním místě je rodina, dcera. Co mě baví, to je sport. Fotbal, házená, tenis, do toho jsem úplný blázen. Mám rád sporty, které si můžu zahrát. I když se mi třeba moc líbí dostihy, kdy a kde se já dostanu na koně?! A poslouchám rád muziku, komorní, je to asi důsledek toho vysedávání pod piánem. Je to odreagování a pohoda. Je to muzika, která má v sobě sdělení. To hlubší, niterné. Je jako napsaný dopis. Je v ní obsah, a to nejen u skladeb, které zvukomalebně něco představují. Člověk se musí naučit ten obsah dešifrovat, a porozumět. Muzika je krásná, když ji poznáte.“

Co myslíte, že vám lidé mohou závidět?

„S tou závistí se v projevech některých lidí setkávám, ale nevím, co by mně, nebo nám mohli závidět. Možná to, že tohle muzikantské povolání je koníčkem a zálibou. Na druhé straně je to práce jako každá jiná. Když třeba skládám písničky, za jednu noc jsem zhubl o pět kilo. Jako bych intenzivně fyzicky pracoval. Svědčí to jen o tom, že má-li se cokoliv dělat pořádně, není to otázka deseti minut. Ale nejde jen o ten čas, dělám něco, co po mně zůstane, co lidi slyší a čím si chci s nimi porozumět, s tím vědomím, že ten čas i námaha stojí za to.“

 Jana Černá, foto: Alan Pajer