Karel Zich

(z knihy Hvězdy české populární hudby, 1999)

Je dobře,že i dnes,víc než čtvrt století po odchodu od Spirituál kvintetu, je Karel Zich zván na každý jeho významnější koncert. Na jeho nahrávkách i v živém podání je přes ukázková sborová aranžmá,jakými se formace vždy pyšnila,pokaždé slyšet jeho nezaměnitelný témbr,jeho charakteristické vibrato,kterým puncuje každou skladbu a které se zejména do spirituálských tradicionálů a gospelů znamenitě hodí. Kola pop- music se sice musí točit dál i pro Zicha,a točí se,ale tyto návraty ke kořenům jemu i posluchačům připomínají hudební oblast,která na rozdíl od té,jíž se později upsal,není pomíjivá.

V Zichově rodokmenu bychom napočítali nejednu hudební osobnost,a tak neudiví,že i on se vrhnul na muziku,a to ještě za studií na střední škole.V alternativní historii bychom možná jako o zpěvácké hvězdě skupiny Framus 5 mohli psát o něm a nikoli o Michalu Prokopovi- stál totiž u zrodu kapely,leč osud rozhodl jinak.Zich se začal hudbou zabývat vážněji a při studiu na filozofické fakultě studoval i skladbu a harmonii na konzervatoři. Zároveň byl členem zmíněného Spirituál kvintetu. Setrval v jeho řadách až do roku 1973,ale poslední roky tohoto aranžmá už nahlodávala pokušitelka pop- music.Zich sice dostal i ve Spirituálu sólové příležitosti – z té doby pochází jeho dodnes hraná a posluchači vyžadovaná skladba In The Ghetto, a tedy asi i jeho pozdější už méně zdravé shlédnutí se v postavě Elvise Presleyho – ale jeho ambicím to nestačilo. Jako snadnější cesta k úspěchu se ukázalo převzetí jednoho dobře vybraného hitu: v té době u nás enormně populární britští Smokie mu poskytli píseň Living Next Door to Alice a na světě byl Zichův první velký hit Alenka v říši divů.

To už zpěvák pravidelně spolupracoval s velkovýrobcem populární hudby,Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, a tato jeho dočasná inklinace k velkému soundu jej postavila i před velké festivalové orchestry na různých soutěžních přehlídkách – pochopitelně jako málokdo v té době neušel ani Zich Bratislavské lyře a Děčínské kotvě,a i když nevítězil,jeho druhé místo v roce 1977 je ještě v živé paměti díky písni Máš chuť majoránky.

Zpěvák však v té době jel i po druhé koleji,která mu byla,zdá se,bližší.Důkazem toho je jeho první deska z roku 1975 nazvaná Dům č.5. Dokázal se povznést nad lacinou popularitu,jakou skýtalo přebírání zahraničních melodií ( a od té chvíle je tento trend v jeho tvorbě výrazně patrný), a vsadil i na komornější,prostší,až folkrockový duch písní,které všechny sám složil – projevil obdivuhodný melodický dar – a aranžoval.
Veden tendencí k prostšímu hudebnímu výrazu,než jaký skýtaly velké orchestry,založil Zich v té době vlastní doprovodnou kapelu Flop. Hrál v ní na kytaru – často akustickou,takže se v dalších letech stal vyhledávaným studiovým hráčem na dvanáctistrunnou kytaru – a na klávesy. Patrně kytarová spřízněnost a na ní postavená typologická příbuznost svedla v té době na čas (1979 -1981) cesty Zichova Flopu a Lenky Filipové. Výsledkem byla četná společná koncertní vystoupení a album nazvané Mosty (1979).

Značnou část osmdesátých let se Zichova tvorba vyvíjela v retro duchu.Začalo to nevinně,kdesi dal veřejně najevo svou dávnou inspiraci Elvisem Presleym, a spadl po hlavě k posluchačsky sice vděčné,ale až s parodií místy hraničící šarži,ústící v Elvisovu dvojnickou nápodobu prezentovanou často na televizních obrazovkách. Alba z této doby se nesla v podobném,byť přeceněn originálnějším rokenrolovém retro duchu a patří v Zichově diskografii ke komerčně neúspěšnějším: Paráda, Není všechno paráda,Kola pop music se točí dál….

Méně komerční,zato šťastnější bylo jeho jednorázové spojení a hvězdou americké country Wandou Jacksonovou v podobě společné,v Praze natočené desky Let´s have a party in Prague (1988). Zde dal Zich lépe něž na vyumělkovaných rock´n´rollech najevou svou letitou příchylnost ke kořenům americké hudby.

Nevymizela ani s přibývajícími léty.Jejím asi nejlogičtějším vyústěním pro 90.léta je Zichovo zakotvení  ve stáji hudebního vydavatelství Venkov, specializujícího se na nejširší podoby country a folku, kde vydává svá nová alba – naposledy desku s názvem Já Ti zpívám. Není jenom jeho vinou,že i toto album v závěru obsahuje bonusy dovolávající se Zichovy dávné,deset let zašlé slávy.