Karel Zich

(z knihy Slavní v negližé - Karel Ulík, 2004)

Necpěte mě do škatulek

S Karlem Zichem jsme se ubezpečili o tom,že svět je malej. Ačkoliv jsme se za ta léta potkali mnohokrát,měli jsme pramálo času na víc než „nazdar,ahoj,co je novýho“ a pár slov o nové desce či programu.až jsme se jednou sešli v lůně Mariánských Lázní,počasí nestálo za zlámanou grešli a v hotýlku měli báječné znojemské víno. Slovo dalo slovo a já jsem zjistil,že ta paní Zichová,co jsem jí pomáhal v knihovně razítkovat průkazy a balit knihy za to,že mi půjčovala novinky,byla Karlova máti.

V Zichově rodokmenu bychom napočítali nejednu hudební osobnost,a tak není divu,že i on se dal na muziku. Kdybychom zalovili v hudební historii,přišli bychom na to,že ne Michal Prokop,ale Karel Zich stál u zrodu kapely Framus 5,ale nakonec po Spirituál kvintetu začal točit koly pop music. V druhé polovině sedmdesátých let došlo i na festivaly Bratislavská lyra a Děčínská kotva. V roce 1977 postříbřil píseň Máš chuť majoránky.

Kdo byl dříve – rocker nebo estét ?

Já si myslím,že za vše,čím jsem v životě byl,jsem a budu rád,můžu vděčit rodinnému zázemí a všemu,co mě obklopovalo. To znamená hudební nástroje,knížky a řada lidí,kteří navštěvovali naši rodinu. Snažil jsem se pochytit maximum z jejich vyprávění. Navíc jsem kdykoliv mohl s čímkoli přijít za mámou nebo za tátou,který měl až polyhistorické vzdělání,a prakticky vždycky jsem se dozvěděl,co jsem potřeboval.

Možná,že jsem si díky vlastnímu aktivnímu sportování uvědomil,že existují určité limity a poté může přijít v případě sportu zranění a konec plánů,a totéž jsem si připomněl,když jsem začal amatérsky zpívat rock´n´rolly a najednou jsem si přeřval hlas.A našel jsem asi to správné řešení,že jsem se snažil v muzice najít něco jiného,než být pouhým interpretem. Proto jsem chodil na konzervatoř k profesorovi Hůlovi.

Jindy zas,když přišla nemoc,jsem objevoval taje filozofie nejen v knížkách,které psal můj dědeček,ale třeba i v estetické literatuře. (Karlovy slavné předchůdce tvořili všichni známí Zichové z encyklopedií – profesoři Jaroslav i Otakarové a měli co do činění s hudbou,filozofií, estetikou,ba dokonce i logikou a matematikou –pozn.aut.)

Začal mě postupně bavit i obor,který jsem paralelně studoval s estetikou –sociologie a najednou jsem si uvědomil,že jsou nádherné možnosti prostřednictvím těchto disciplín sledovat i takový fenomén,jako je populární hudba,které jsem se potom začal věnovat. Takže abych se vrátil k otázce,co bylo dřív,to se dá těžko vysledovat,jenom jsem si nyní ujasnil,co vlastně chci.

O dovolené jsem byl s manželkou na jachtě potápět se na Jadranu a spolu s námi tam byl i kluk,co studuje nový obor – matematiku šifer,a docela mě zahřálo u srdíčka,když mi sdělil,že se ještě nesetkal s lepší učebnicí úvodu do filozofie matematiky,než od mého otce,a že byl překvapen,že jsem jeho syn.Když mi nyní zemřela v 9l letech máma,začal jsem se prohrabovat odkazem mých předků a zjistil jsem,že otec napsal řadu nenápadných,ale významných knih,a tak je rád pošlu tomu hochovi,kterého to opravdu hluboce zajímá.

Ocitl ses najednou na rozcestí – v jedné ruce kytara a ve druhé vysokoškolský diplom…

Já jsem v muzice viděl relaxaci,taky i zkušenost,protože rock´n´roll byla obrovská zkušenost,tam jsem si realizoval to,co jsem laicky okopíroval,co mě těšilo.Byla to svým způsobem výpověď mé generace,která s červeným uchem na reproduktoru lampového přijímače lovila ve ztrácejících se vlnách Radio Luxemburg.

Ve Spirituál kvintetu to už byla nová zkušenost.Vedle muziky,která mě lákala a vznikla za mořem – jazz,spirituály,gospely,blues i rock´n´roll, jsem najednou objevoval i kouzlo historických renesančních písniček,ve kterých je Jirka Tichota naprosto profesionálním znalcem,to mě hrozně bavilo.Teoretik a kritik Jiří Černý – praotec někdejší Houpačky – mi řekl,že jsem byl vlastně první s kytarou,ale byl tady třeba Walda,Červánek, jen to nebylo žádné hnutí s názvem jako později vlna folkařů.

A pak tu bylo období mezi Parádou a Není všechno paráda,co hrajem…

Ono se říkalo,že jsem byl příčinou rozpadu Spirituál kvintetu. Já jsem se opravdu domníval,že se budu živit –jak se říká – seriózně, tedy tím,co jsem vystudoval. Jenže ona se zase vrátila doba,kdy sociologie byla zvána buržoazní pavědou a šla do pozadí….V té době jsem potkal řadu lidí,mezi nimi musím jmenovat Jirku Štaidla (22.1.1943 – 9.10.1973,český textař. V roce 1965 založil spolu s Karlem Gottem a bratrem Ladislavem Štaidlem divadlo Apollo,v jehož čele stál do roku 1968.Je autorem písňových textů a námětu k muzikálu Hvězda padá vzhůru – pozn.aut.),kteří mi dodali sebevědomí, a našlo se pár takových,co pro mě napsali písničky a dostali mě do studií. Nakonec ze Spirituál kvintetu v té době odešla Jarka Hadrabová (předtím Rangers –Plavci) a nakonec skončila v emigraci v USA. A pryč šel i Honza Thorovský,který doprovázel na piáno gymnastky.

Důkazem toho,že jsme se nerozešli ve zlém,je i obnovená nabídka,které si vážím,jen jsem si položil podmínku na počet představení do měsíce.Chci vystupovat i sám,což se mi daří,byť to navenek vypadá,že vystupuji pouze se Spirituálem. Ono je lepší dodržovat jakousi uměleckou hygienu,aby nás ty koncerty bavily.Je to pak znát i na výkonu a musí nás těšit,že koncerty jsou vyprodané.Když se to náhodou nahrne všechno za sebou,pak to logicky musí být znát nejen na únavě fyzické,ale i umělecké. Jsem rád,že se okolo souboru vytvořilo početné publikum,že nás to nutí hledat stále nové věci, i když jsem pro to obnovovat i kdysi oblíbené písničky. I kvůli tomu publiku,co si je s námi zpívá.

Patříš mezi interprety,kteří encyklopedistům dělají potíže,kam je zařadit…

Já jsem strašně nerad škatulkovanej.Baví mě,že si mohu střihnout rock,blues,spirituály,popík. Že jsem dělal a budu dělat popinu,to není přeci žádné pejorativum,vždyť to živí všechny gramofonové společnosti na světě a díky tomu si pak mohou vydávat kousky poněkud okrajové. A zaplaťpánbu,že je i tendence některé věci tzv.z okrajů proboxovat více do povědomí.

Nestydím se ani,že jsem si někdy „dal“ Hašlerku či nějakou lidovku.Vždyť za mořem to nikdo tak schematicky jako u nás nerozlišuje. Kolikrát cajdák je podle nich rock a meze mezi rockery,jazzmany,popíky nebo kotlíkáře nekladou,vzájemně se respektují. Vždyť klasická neboli nesprávně vážná muzika byla kdysi svým způsobem v roli popu. Tohle umělé dělení spíš způsobuje nevraživost a netolerance. Stejně jako prezentace zpěváků v médiích,která nerespektují,že zrovna teď je nejprodávanější ten či onen a dávají a odměňují kamarádíčka,který už dva roky nic nového nepřinesl.

Věřím,že tyhle problémy překonáme,stejně jako se to podařilo vedle, u daleko větších sousedů v Polsku, kde je jedno,jaký žánr prezentuje a odvisí to od toho,čím novým obohatil hudební život. Maryla Rodowiczová je stále dobrá a skládá pěkné písničky a žádní zamindrákovaní kritici ji neporazili na kolena.Věřím,že u nás tomu také tak bude. Že bude více prostoru pro normální,zdravé lidi,než pro ty zakomplexované. Stejně jako byly hlasy,že podlehneme americkým paperbackům. Nestalo se tak,jsou tu nádherné knížky v nádherných vazbách. A lidi je kupují. A tak to bude i v muzice.

Tvé jméno figuruje mezi členy Společnosti Fryderyka Chopina,jehož festival se koná v Mariánských Lázních. Jak ses k tomu dostal?

Dlužno dodat,že jsem se učil na klavír a dotáhl jsem to přes bayerovku až k drobným skladbičkám Fryderyka Chopina.Pokud jde o Společnost a festival – můj kamarád – majitel jedné mariánskolázeňské agentury – mě seznámil s problémy,jaké tato úctyhodná akce v určitý čas měla. Samozřejmě především finanční. Nechtěli jsme,aby tento významný hudební festival ztratil kontinuitu, vždyť se nekonal pouze jednou,když sem v roce 1968 přišla spojenecká vojska. Podařilo se,byť najít mecenáše pro klasickou hudbu se zdá být úkolem téměř nadlidským, a mezinárodní festival žije a každý rok na něm vystupují skvělí světoví umělci a po předsednictvím Ivana Klánského má svou pověst i mezinárodní soutěž mladých interpretů. Zkrátka Mariánky a Chopin prostě budou i nadále patřit k sobě.