Měl jsem v životě kliku

(Vlasta 30/1996)

říká Karel Zich. Nemluví o štístku, ale o rodině, o vzácném zázemí, o lidských hodnotách. S maminkou Karla Zicha (na společné fotografii) jsme už na stránkách Vlasty rozmlouvali. Teď má slovo syn.

Zpíváte, hrajete, komponujete, nepřestal jste se živit muzikou. Přitom mnoho vašich kolegů vrstevníků už vyklidilo pole populární hudby, nebo si drží podnikání aspoň jako „vedlejšák“. Vy jste po Listopadu nezapochyboval o své další kariéře?

Období obav a nejistot nezasáhlo tenkrát jen lidi z mé branže. Možná mi tehdy trochu pomohla náhoda, že jsem se dostal poprvé ke komponování filmové muziky a moc mě to chytlo. Na kratších věcech jsem se nejdřív učil řemeslu – už i to bylo vzrušující. Tvořit hudbu ve službách filmu je moc zajímavá práce. Máte před sebou zadání, obraz, který sám inspiruje, a k tomu vědomí, že vaše hudba musí sdělení umocnit, nikoli potlačit. Měl jsem radost, že mám nápady, líbilo se mi, když jsem mohl jedno téma rozvést na větší ploše, než dovoluje písnička, naučil jsem se přecházet z žánru do žánru. Třeba od renesanční hudby až po dechovku, která není můj šálek čaje. Po čtvrt století jsem se vrátil znovu ke Spirituál kvintetu. Dál zpívám i sám a hraju, jezdím  ještě se svou skupinou Flop.

Cítíte se víc svůj v rokenrolovém repertoáru s Flopem, nebo v lidových a duchovních písních se Spirituály?

Vy si taky myslíte, že Flop rovná se rokenrol? Vždycky jsem ho zpíval, ale za celou dobu jsem udělal jedinou rokenrolovou desku a najednou si mě novináři takhle zaškatulkovali. Dementuji: můj repertoár je širší! A na Spirituálech je prima, že nejsou ortodoxní ve výběru a vedle duchovních písní dělají krásné lidové nebo renesanční písničky. Pořád v nich dřímá ten původní duch výjimečnosti. Je to bezvadné dělat s kapelou, která může vystupovat třeba v londýnské katedrále nebo ve svatém Vítu a zrovna tak v klubovém prostředí pro publikum, které by třeba do kostela nešlo.

Jak už bylo řečeno, mnoho lidí existenčně závislých na vrtkavé přízni publika se vrhlo na byznys, aby měli nějakou pojistku. Skutečně nelitujete, že jste nenaskočil včas i na tenhle vlak?

Jsem rád, že jsem se nelapil do těch zdánlivě atraktivních tenat jako mnoho jiných hned po revoluci. Někteří se v dalším oboru skutečně našli, ale jiní už zase vycouvali. Z různých důvodů. Cítím s kolegy, kteří se pustili do byznysu, a když jim hotel nebo cokoli vyneslo nějaké peníze, ocitli se v neustálém obležení přátel v nouzi, třeba i opravdové, žadatelů o dary na dobročinné účely, o sponzorství, příspěvky nadacím. Hraju ochotně zdarma třeba postiženým dětem a přispívám na různá konta, ale kdybych tomu podlehl, přivedl bych rodinu na mizinu. Jedna větev naší rodiny byla podnikatelská. Byli to ale takoví lidumilové a mecenáši umělců, že přišli o všechno dřív, než je mohl o majetek připravit vítězný lid. Nějaké geny po nich nejspíš mám a bojím se, že bych se nedokázal bránit.

Vystudoval jste sociologii a estetiku, ale nikdy jste se těmto oborům dál nevěnoval. Byly to ztracené roky?

Naopak, byl to krásný čas let šedesát sedm, osm, devět a mám z té doby spoustu bezvadných zážitků. Měli jsme skvělé kantory, chodili jsme na přednášky profesora Patočky. Přednášel nám například docent Lamser, který na Columbijské univerzitě pracoval po boku Mertona, jednoho z nejvýznamnějších sociologů, a doma mu jen propůjčili docenturu. Jenže po invazi se situace měnila a najít si seriózní místo v těchto oborech bylo problematické. Se Spirituály jsem začal zpívat už během studia, takže rozhodování bylo jednodušší. Zůstal jsem u muziky.

Vyletěl jste z velmi muzikálního a múzického rodného hnízda, odjakživa se u vás doma provozovala vážná muzika. Zavzpomínejte!

Nejznámějším muzikantem v rodině byl děda Karel Moravec, člen Ševčíkova kvarteta. A posedlá hudbou byla taky další generace, i můj táta, matematik a logik. Co pamatuji, doma se muzicírovalo pro potěšení, hrála se komorní hudba, a mockrát v parádní sestavě. Chodíval si zahrát pan Panenka, Pravoslav Sádlo, Vlachovo kvarteto. Nedávno byl u nás Jirka Bělohlávek, dirigent. Vzpomněl jsem si na jeho tátu, na „strejdu Jirku“. Vidím klávesnici a na ní jeho skvělé ruce zrasované v 50. letech z fabriky. Byl to skvělý pianista, povoláním právník u zemského soudu. Po Únoru si užil kotrmelce, které poznamenaly celou rodinu. Naši uměli doma za velice složitých podmínek vytvořit prostředí pro pestrou společnost kumštýřů, ale i lidí jiných oborů, které spojovala muzika. Scházeli se pravidelně o sobotních večerech a někdy se muzicírovalo i v neděli. Občas se stalo, že jsme se sestrou a bratrem ráno vstávali, když se parta teprve loučila u domovních dveří. Museli to být lidi, kteří si náramně věřili, když se scházeli v profízlované době okupace a padesátých let.

Maminka jistě toužila po tom, abyste nesli dál muzikantskou tradici rodu. Držela vás u nástrojů násilím, nebo jste cvičili bez protestů?

Pokud vím, nebouřili jsme se. Bratra učil na housle zprvu ještě děda, od něj má báječnou pravou ruku, a já jsem na piano cvičil celkem dobrovolně. Kytaru jsem potom později dělal jen jako samouk a docela mě bavilo odvozovat si od piana co a jak. Je pravda, že z té lehčí múzy brali naši na milost jenom písničky Voskovce a Wericha, asi i proto, že Ježek komponoval taky vážnou muziku. S rodinnou tradicí komorních hráčů to moc nevyšlo, ale aspoň bratr si občas s někým zamuzicíruje pro radost.

Každého z nás poznamená prostředí a model rodiny, v jaké jsme vyrostli. Posuďte s odstupem času: hledal jste podvědomě pro sebe partnerku, která by se podobala vaší mamince, kultivované a noblesní dámě? Nebo jste se naopak ohlížel po opaku, řekněme po hubaté bezprostřední sportovkyni?

 Máma je obdivuhodná. Ve čtyřiaosmdesáti nevynechá jediný koncert, chodí do Violy, do divadla. Zajímá se o celou naši rozvětvenou rodinu, ale neleze nám po životě. Můj výběr byl jistě něčím podmíněný a jakási selekce tu byla i v bláznivé pubertě. Ale určitě jsem podvědomě nehledal kopii mámy, kterou mám moc rád, ale ani její protipól. Ženu mám hodně jinou a asi je to dobře. Asi je dobře, když se člověk vymaní z toho, co ho do dospělosti obklopovalo, protože některé věci, i on sám, by se mohly stát – řekněme konzervativní nebo fádní. Má žena sice vypadá sportovně, ale sport ji moc neříká. Tak jako já muziku, ona zase miluje divadlo. Před časem udělala konkurz na ministerstvu kultury a divadlem se teď zabývá profesionálně. Poprvé začala chodit do práce, což obnáší i mimopražské premiéry, a já si zvykám na ten záběr.

Jak znám vaše příbuzné, vidím výrazné ženské osobnosti a hezké, možná ideální partnerské vztahy. Je to tak?

Dokonalá ženská ani chlap neexistují, protože co jednoho přitahuje, může být pro dalšího nepřijatelné. Mohou se ale najít páry, které se doplňují skoro ideálně. Příroda nám dala každému jinou roli a nemyslím tím, že její je u plotny a jeho na fotbalové tribuně. Obecně snad platí, že se ženám dostalo daru větší intuice a snad i přizpůsobivosti než nám. Z odlišností pak vyplývá, že vznikají i konflikty, což nakonec k životu patří. Teď jde o to, jak je společně zvládnout. Ale zase – jsou mezi námi tací, co konflikty vyhledávají a potřebují stejně naléhavě jako jiný pohodu a klid. A když k sobě najdou toho pravého, i takový vztah může vyjít. A ženy v mé rodině? Když vzpomenu na svou babičku, vybaví se mi nejvíc, jak kolem sebe dokázala šířit atmosféru báječné harmonie. Poznal jsem i babičku mé ženy, které do stovky chyběly čtyři roky, a přestože zažila všechny tragédie, jaké mohou člověka potkat, zachovala si jasnou mysl a životní jiskru. Mám sklon posuzovat lidi spíš podle jejich pozitivních vlastností a v jejich vztahu k ostatním. Potud jsou ženské kolem mě určitě z těch, kterých si musím vážit a mám je rád. Máma, sestra, švagrová, má žena a její tři sestry…

S ženiným zaměstnáním se vaše role doma trošku obrátily a teď jste to i vy, kdo musí občas dělat „tátumámu“. Jde vám to?

Samozřejmě, že nestíhám všecko, co bych měl a chtěl. Ale děti jsou prima a zatím bez problémů. Adéla chodí na gymnázium a patří tam k nejlepším, Karel je ve druhé třídě a do školy taky chodí rád. Adéla si z něj udělala cvičenou opici a naučila ho číst a psát ve čtyřech letech, ale Karel má naštěstí bezvadnou paní učitelku, takže se nenudí. Je hravej, soutěživej po mně a je s ním legrace. Obě děti zpívají a hrají na piano a já doufám, že je bude hudba provázet životem. Třeba jim i pomůže v profesi, ale chraň pánbůh, abych je nutil živit se tím. Bohužel si je neužiju, jak bych chtěl. A taky se trochu bojím, že nehlídané děti se snáze dostanou do nějakého maléru. Poněkud mě uklidňuje, když někdy pozoruju, že se ti hodně mladí, kteří si mohou vybírat velmi svobodně, začínají jakoby upínat k tradičním hodnotám. Chovají se jinak než naše generace, která žila ve světě absurdních příkazů a pokřivených měřítek, kde všechno bylo podivně nadirigované. Kotvou mohlo být snad jedině pevné rodinné zázemí, kde se žebříčkem hodnot tolik nehýbalo. V tom jsem měl kliku.

Hana Nekudová

foto Zuzana Straková + archiv