Knoflíková válka Karla Zicha

(Melodie 8/1975)

Mám silně idealizované, ba přímo naivní představy o kouzelné moci dobré hudby. Vím - kdo chce být na naší populární scéně skutečně populárním, ten nesmí ohrnovat nos nad kompromisy. Musí se naopak zbavit mladických zásad a zpívat nejen to, co se líbí jemu samotnému, ale také to, čemu dávají přednost lidé ovládající klíče ke slávě. Musí se často více či méně podbízet matematické většině posluchačstva, i když si to třeba nikdy nepřizná. Musí se hlasově podřídit ne vždy zrovna pružné estetické normě, pěvecky se zařadit. Musí se vystříhat příliš odvážných experimentů a vůbec všech kroků, které by mu vytvořily nepřátele. Musí se smířit s tím, že jednou nad ním možná přes všechny jeho snahy o udržení standardu a cti mávne i nejposlednější rockový kytarista nebo písničkář rukou a řekne opovržlivě: „Komerce!“. A ještě tolikrát něco musí. Co adept slávy smí? Tajně doufat, že v kolotoči ústupků a přizpůsobování konvencím přece jenom nepřestane být sám sebou.

Zákonitosti showbusinessu mají váhu železa. Přesto dětinsky sním o člověku, který je živým příkladem rozbije. Dějiny pop music připomínají, že popularita se s kvalitou vždy nepopírá, mám však na mysli čistý, extrémní příklad. Nového zpěváka, jenž by absolutně a jednou provždy pohrdl jakýmikoli kompromisy, ale vykazoval by tak neoddiskutovatelné kvality, že by i pyšná hvězdná elita byla donucena (právě onou kouzelnou mocí dobré hudby) přijmout ho mezi sebe in natura, nepokořeného nivelizujícími vlivy. O nikom jsem si v poslední době tolik nemyslel, že by mohl mou utopii uskutečnit, jako o Karlu Zichovi. I v jeho případě však nakonec bylo všechno jinak.

Dobrovolně učesán

Vystoupil do vln hlavního proudu české písničky plánovitě, uvážlivě, nepodpírán. Ve třiadvacátém roce svého věku a s nemalým kapitálem nadání a osobitosti. Se schopností tvořit. Zpočátku vypadal na posla malé palácové revoluce v naší notně usedlé a zveteránštělé interpretační špičce, záhy však dal nepokrytě najevo, že přijímá veškerá pravidla nové velké hry. Logické výhody a výsledky se dostavily okamžitě: výmluvně vyletěl vzhůru ve Zlatém slavíku (poslední tři ročníky: 101., 12., 5.), v Suprafonu se zavedl natolik, že nemusí přesvědčovat redaktory o účelnosti svých singlů (zatím mu jich vyšlo sedm), i album už mu slíbili (na rok 1976), má prakticky zaručenu místenku v rozhlasovém vysílání (zasloužilý účastník Písniček pro Hvězdu) i v televizi (jeden čas byl stálou rekvizitou Televizního klubu mladých, ačkoli se dušuje, že tam nemá strejčka).

Je takříkajíc žádaný a ctěn, jak se zpívá v jedné písničce; šťastný neokoukaný a neoposlouchaný novic, který se strefil do bílého místa na mapě a vyplnil čerstvou aktuální poptávku po poněkud rockovějším trubadúrovi s kytarou. Ze všeho, kam za svou poměrně krátkou sólovou kariéru zatím šlápnul, jsem se poučil, že není revoltujícím bouřlivákem práskajícím dveřmi. Ale ani odevzdancem. Karel Zich se ke svým vytčeným uměleckým metám ubírá spíše trasou haškovského „mírného pokroku v mezích zákona“.

„Vždycky si budu cenit zpěváků, kteří svého všelijak dobytého významného postavení či slávy využili k něčemu dalšímu, prospěšnějšímu, ačkoli mohli klidně spočinout na vavřínech. Takový Tom Jones má sice obrovský hlas, ale co dál? To Dylan nebo Beatles, když se stali masově populárními, najednou začali programově hýbat vědomím i vkusem posluchačů  někam dopředu, třeba až na hranici experimentu.

Možná se dneska zdám někomu příliš učesaný. Ale teprve vyšší příčka ve Slavíku a podobné faktory způsobí, že tě všichni začnou brát vážně, můžeš prosadit repertoár, pěvecký styl, o němž by se začátečníkem nikdo dvakrát nediskutoval. Budu-li zítra točit LP desku, vím, že už si tam mohu dovolit přivést svou malou kapelu a nemusím nahrávat s přiděleným velkým orchestrem. Můžu si troufnout odmítnout špatnou písničku. Já pořád ještě vedu ve studiích velké války o své hudební názory, bohužel zatím víc prohrávám. Ale nikdy se nechci spokojit s průměrem a všech zisků, plynoucích z kompromisů, bych rád využil k tomu, abych se co nejvíc přiblížil zase zpátky sám k sobě. Do salónu mohou sice taky někdy vtrhnout opice - ale to není moje gusto, mně stačí, když tam vkročí člověk s rozepnutým knoflíčkem u košile. A je úspěch, že ho tam vůbec pustí“.

Magnetem proti své vůli

Historické koncerty skupiny Framus jsem nezažil, ke Štaidlům poslouchat pásky s talenty jsem taky nechodil, a tak Zich-zpěvák se pro mne narodil na počátku roku 1970 při maninském comebacku Spirituál kvintetu na scénu. Zich folkový a renesační. Vrtaly mi tehdy hlavou dvě věci: 1)  Proč si moudrý doktor Tichota vzal do svého vyrovnaně akademického vokálního sdružení právě takový výrazný sólový hlas, který na sebe strhává pozornost a téměř nabourává jednotlitost vícehlasé faktury; 2)  zda mě šálí smysly, anebo ten nový člověk s dvanáctistrunkou vskutku tvrdošíjně pěje jako sám Elvis Presley.

Otazník prvý zůstal nezodpovězen a na Zichovo vyčnívání ze spiriuálského chóru jsem si časem zvykl, stejně jako všichni pilní návštěvníci koncertů tohoto souboru. Karel sám se proti nařčení z nadměrné nápadnosti i teď ostře ohrazuje: „To bylo kolikrát zaviněnou zvukařovou mixáží hlasů, já se dovedu zmírnit a zarovnat tak, že mě ve sboru nikdo nepozná ....“. Dnes, kdy je zichovský Spirituál kvintet historií (letošní opětovné koncertní setkání sólisty s bývalou skupinou jen potvrdilo, jak rychle se od sebe vzdalují), se už mohu veřejně ptát, proč devatenáctiletý školený zpěvák i hudebník s jasnými sólistickými předpoklady vůbec tehdy volil angažmá v souboru.

„Měl jsem takové období, že jsem po všech těch samostatných začátcích šel do sebe a říkal jsem si, nejseš nic, napřed něco do tý hlavy dostaň a pak teprve zpívej. Přepadla mě najednou chuť být nesólista, zdokonalovat se ve vícehlasech, být jedním z několika, tím, kdo bude prostě jen intonovat. A potom - Jirka Tichota mě do své skupiny načapal na to, že prý už vůbec nebudem dělat spirituály, ale výhradně lidové písničky a renesanci - a možná, někdy, jen jako na přídavky, sem tam dáme nějakou tu z jejich staršího osvědčeného repertoáru.

Boj se vzory

Na koncertech našeho nejstaršího folkového tělesa, které měly odjakživa formu jakéhosi volného prozpěvování a povídání, dostával Zich (tenkrát řečený Kája) pravidelně prostor k individuálním pěveckým kytarovým exhibicím. Něco jako nacvičená artistická čísla. Uplatnil v nich jednak svou efektní prstýnkovou techniku hry na dvanáctistunnou kytaru (v tom směru je u nás králem) - zejména v nezapomenutelné bluesové dvanáctce Dým, jen dým, naštěstí zachované v rozhlasové nahrávce.

A pak dával ve svém sólovém bloku další příčiny k dohadům o domnělém hlasovém presleyovství. Archaický rock´n´roll Tichotovci pokaždé ohlašovali s jemnou ironií, ortodoxní spirituálské publikum jej přijímalo s úsměvem, ale také s aplausem. Zich zpíval Perkinsův trhák Blue Suede Shoes jako estrádní imitátor Elvise, později, už na vlastní lodi, v koketování s presleyovskými inspiracemi pokračoval: od jednotlivých motivů v původních skladbách, až po celou písničku, převzatou z repertoáru krále rock´n´rollu (Bídný ráj). Nelze přehlédnout, že s presleyovskou hlasovou robustností, témbrem i vibratem se asi už těžko kdo rozžehná, byl dokonce nucen se s tímto arzenálem pouštět i do zpěvů ze XVII. Století.

 „Ano, zažil jsem ty doby Luceren nabitých i bez jakýchkoli plakátů. Tu atmosféru, když to tam Miki Volek rozpálil... Jako mrňavej kluk jsem poslouchal desky s rock´n´rollovými zpěváky. Byl mezi nimi i Presley. Každý má ve svém oboru nějaké vzory, on mi imponoval tím, jak dokázal dojít k repertoáru, který zabírá na patnáctileté stejně jako na šedesátileté. Nestydím se za to, že jsem ho parodoval, ale zpívat jako on se vůbec nesnažím, to budou spíš nějaké nechtěné přirozené dispozice, že zním - podle slov Františka Ringa Čecha - jak Presley po záškrtu“.

Ovšem pozor! Zichovy interpretační kvality zdaleka nestojí na hlasových souvislostech s Presleym. Ve všech nahrávkách dostatečně dokázal, že má zásobu vlastního, neokopírovaného materiálu, své charakteristické pěvecké fígle i nectnosti. Podstatné je, že náleží do vzácné kategorie veskrze muzikálních zpěváků, jejichž projev můžete s klidem vychutnávat, aniž byste permanentně trnuli v obavách před možnými intonačními úlety či jinými nehudebnostmi.

Okamžik pravdy

Prohrábnu-li se rychle kynoucím štůskem Zichových singlů, utvrdím se v tom, že nebude ani českým Presleym, ani Mickem Jaggerem (Angle z desky Rolling Stones přetvořil k obrazu svému s přílišnými ztrátami), ani Gordonem Lightfootem(If You Could Read My Mind sice pohotově vyhmátl z málo známého zdroje, avšak zní v jeho ústech nekompaktně, rozkouskované do textových útržků a nápadů). A také nejlepší opus Ivana Štědrého, pamětnickou Jehlu a nit se slovy Jiřího Štaidla, nepřezpíval líp, než v původní verzi komponistům bratr Karel. Zich zatím bohudík nikdy neopustil hranici milé, všem přijatelné muziky, leč v převzatých skladbách se namnoze neuchránil konfliktů s předlohou. Nejsilnější zbraní jeho repertoáru jsou vlastní melodie.

Má jich doma po šuplících plno, ale už z toho vykukuje osobnost. Z jistého hlediska je jeho tvorba také jedním z prvků, jež posunují naši domácí produkci kupředu. Nejsou převratným experimentem, zato tiše ctí vyšší standard, než je v těchto krajích zvykem. Karlovy písničky vycházejí z relativně moderního rockového hudebního cítění, decentně oděného do romantického hávu, který je činí generačně univerzálními. Autor je velkorysý v motivech načrtnutých stylově, není mu vlastní začátečnické nastavování a slepování, skladby neruší nežádoucí řemeslnost. Žádná z nich se dosud nestala výrazným hitem, možná proto, že jsou prototypy teprve zítřejšího pojetí šlágru (i pomalejší, intimnější kompozice, v nichž se s melodickým sloganem nakládá kultivovaně, připouštějí se časté změny tempa a vůbec všechno jiné, jen ne banální odrhovačky s dupajícím refrénem podle šablony). Přiznám se, že takovou Alenku v říši divů či Rodinné album jsem zprvu měl za díla světově proslulých hitmakerů.

Za skladatelskými úspěchy vězí určitě kus mimořádné hudebnosti v krvi (rodinná tradice) a výjimečný, zatím nezmarněný talent (i když už také píše na objednávku a na dané téma). Autorská invence tu odráží příznivé spojení akademického rozumu se spontánními dary múzických sudiček. Karel není zpěvákem-prosťáčkem, který se zmítá mezi radami a představami pochlebovačů i všeumělů, má pro svou profesionální činnost tvůrce i interpreta dostatek vlastní energie. A taky hodně neklukovsky dospělé odpovědnosti.

„Když leží člověk v nemocnici a umírají tam vedle něho lidé stejně staří jako on, uvědomí si relativní cenu celého toho každodenního honění. Je mi jasné, že toho po mně moc nezůstane, a protože nejsem Michelangelo a ta populární hudba je natolik pod vlivem komerční stránky, že ji nelze považovat za velký kumšt. Ale jde o to, nikdy se nevzdávat těch nejvyšších uměleckých ambicí. Pop music má sice punc povrchnosti a pomíjivosti, její cenné momenty však mohou být stejným naplněním, jako když někdo vytvoří úžasné a gigantické dílo. Třeba když se mi podaří obrátit na svou  stranu sál, do něhož mě uváděli se slovy: nic si z toho nedělejte, kdyby vás vypískali. To neustálé balancování na okamžiku, to je něco, co mě bude na tomhle žánru vždycky lákat.

Konkurs na textaře

S texty Zichových pěveckých čísel už to není tak růžové jako s melodiemi. Štěstí, že v nich vládne velký čaroděj českého popového veršotepectví, básník, jehož poezie se rozprostírá od donovanovského a dylanovského beatnictví až po konfekční pseudolyrice Děčínských kotev, Zdeněk Rytíř. Ten je dnes určujícím stylistou řeči, podle níž si posluchači kreslí Zichův portrét, jeho filozofii, na jejímž základě s ním komunikují. Přál bych tomuto skladatelsko-textařskému spojení co nejplodnější budoucnost, poněvadž Rytíř se v něm prezentuje svou lepší stránkou, přibližující se k neckářovskému vrcholu, a Zichova muzika zase k textařovu slovníku sedí. Jenže Rytíř je vlastně veřejným majetkem a ze všech zakázek mu jde asi hlava kolem; vidina výlučné autorské dvojice je tedy naprosto iluzorní. Karel se na čisté písničkářství rozhodně dát nechce: „Texty si sám psát nebudu, i když mě to občas láká. Ono to nejde jenom tak si říct - tak a teď začnu tvořit verše. Člověk musí být profesionál. Já se vždycky víc soustřeďuji na hudební složku písničky, teprve druhotně mě upoutá text, protože ho beru stejně vážně. Když mě nechytne muzika a jsou k ní třeba i vynikající slova, těžko tu písničku zazpívám“.

A tak kudy kam? Zich nutně otevřel náruč dalším textařským rutinérům a dočkal se dílek skvělých, průměrných i horších. Tenhle dočasný pád do závislosti na rozmarech řemeslníků (á la co kdo nabídne) je pro zpěváka jedním z nejcitelnějších ochuzení, couvnutím od možností.

Osudné vibrato

„To už není vibrato, to je klepato nebo co“ kroutil hlavou Bohuslav Ondráček, když jsem mu v rubrice Jak já to slyším pouštěl Zichův autorský singl se skladbou Tvůj vlak (mimochodem - vysoko hodnocený kritiky v Melodii). Žhnul jsem zvědavostí, jak posoudí stávající velmistr mezi našimi profesionálními skladateli snažení mladého autora a zároveň zpěváka, kterého sám pomáhal prosadit (lyrovský První smích, první pláč atd.). Ondráček svými slovy vyjádřil to, co se jinde v kuloárových debatách v nejrůznějších modifikacích už omrzelo. Bodří strýčkové za pulty v karlínském áčku už také vědí, že ten Zich je příliš patetický a předramatizovaný. Je na tom hodně pravdy. Kdybychom se k příčinám tohoto jevu dobírali skrze hlasovou techniku, ocitneme se obkloukem zpátky u presleyovských modelů, jenž ouha: rychlé vibrato neznamená automaticky patos (viz např. typická Buffy Sainte-Marie, nebo odjinud Jarka Hadrabová, když se jí třese hlas). V Zichovi je sklon k přešponování zakořeněn někde hloub. A přitom: „Odjakživa se mi líbil Matuška, takový ten vyprávěčský typ je mi nejbližší. Nakonec i Sinatra, který umí báječně zpívat, to všechno lidem vlastně povídá. A jde to až po Dylana, který nevezme jedinej čistej tón, ale má svůj povídací styl. Nicméně já vím, že mám v sobě patetismus, že leccos až zbytečně vyzpívávám. To je něco, co mi dáno, snažím se to odbourávat, ale bohužel to postupuje pomaleji, než bych si přál“.

Staroherectví, jež Karlovi do písniček proniká, se věru s oním vytouženým povídacím stylem nesnáší. Přestože byl hvězdou Spirituál kvintetu, není typickým folkovým písničkářem (kytara na krku v tomto případě mate), není ani šansoniérem (důraz na hudební stránku), ani rockovým zpěvákem (pro tuto funkci přílišná uhlazenost a komornost). Ale naneštěstí také není koncertantním smokingovým vokalistou. Zich je ještě Zichem. A neměl by se za každou cenu snažit přehrát do odlišného pěveckého typu. Měl by spíš najít pro své charakteristické neřesti takové formy, v nichž se stanou naopak ctnostmi. S trochou tvrdošíjnosti i to své „klepato“ lidem vsugerovat. Na neutrální profíkovské odzpívávání studiových minutek by bylo jeho mimořádného muzikanství strašná škoda.

Do kopce s brzdou

Pro lidi, kteří pravidelně nechodili za Spirituál kvintetem, muselo být překvapením, kde se vzala tu se vzala nová hvězda Zich. Bylo ho najednou všude plno, přitom se nejednalo o žádnou uměle živenou kampaň: „Nikdo mi nevěří, že jsem se to všechno snažil spíš brzdit. Ono to naopak škodí, když někomu v rádiu omílají písničku čtyřikrát, pětkrát za den, to se pak každá novinka skládá po dvou týdnech do hrobu. Říkám si, že už nebudu tolik nabídek brát. Setkávám se někdy se zvláštními kritérii na kvalitu tvůrčí práce: stane se, že mi během jediného dne zavolají čtyři různí lidé a všichni chtějí strašně naspěch novou písničku. O čem, to je jedno, jen aby byla rychlá! Často jsem zván do takových těch kombinovaných programů, kde chce mít snaživý pořadatel najednou všecko - beat, poezii, povídání o kosmu a navrch ještě jednoho Zicha s kytarou. Organizátoři si libují, kolik umělců a jmen dostali do jediného večera, jenže já si pak na pódiu připadám jako idiot. A publikum nakonec při básničkách cinká sklenicemi. Ovšem co naplat, lidi jsou dneska už tak strašlivě zhýčkaní televizí, rozhlasem a deskami, že na klasický recitál jediného zpěváka nejsou moc zvědaví“.

Ale Karel jde zatím přesně proti aktuálnímu trendu koncepce koncertních vystoupení. Jezdí po větších i menších sálech docela sám, jen s kytarou. Dvě a půl hodiny vydrží za vlastního doprovodu zpívat, občas usedne ke klavíru a zahraje třeba Proud řeky  nebo  novinku   Jméno, okolo písniček povídá o všem možném. Slyšel jsem půlku takového recitálu, smekám před protagonistovým zpěvem i kytarovou hrou, ale přesto jsem si odnesl jeden neotřesitelný poznatek: se správnou kapelou by to dostalo další rozměr.

 „Začínám se do stavění skupiny pouštět; lidi bych zhruba měl vyhlédnuté. Chtěl bych, aby z toho vzešel takový ten folk rock, především akustické kytary, i klavír tam může být; no a bez plechů se krásně obejdu, to vím dávno. Dost lpím na tom, aby všichni dobře zpívali“.

 Tedy další krok k hudební nezávislosti. Možná pro někoho nenápadný, všední. Já z toho všeho, co Karel kolem svého zpívání líčí a osnuje, cítím přece jenom programovou cestu výš. Určitě se nevyhne oklikám a třeba i krokům zpět, ale na kontě mu stále převažují pozitiva. Je fakt, že už tím, co ze svých plánů zatím realizoval, vykonal mnoho pro modernizaci současného profilu typické československé hvězdy populární hudby. A je pro svůj žánr mladým přínosem. Byť jenom skromným přínosem onoho rozepnutého knoflíku.

František Horáček