(Vlasta 36/2004)

„Nikdy nezapomenu, jak jsem se potápěl v Karibském moři, to bylo něco úžasného…. Objevil jsem další svět, o němž jsem neměl ani tušení,“ svěřil se Karel Zich v jednom rozhovoru v roce 1999. Nemohl tušit, že právě tahle záliba se mu stane osudnou.

Když nedávno tiskem proběhla zpráva o tom, že pětapadesátiletý zpěvák, kytarista a skladatel Karel Zich zemřel při potápění během své dovolené na Korsice, znělo se neuvěřitelně. Náruživý sportovec, pohodový člověk, který svými písničkami rozdával dobrou náladu na všechny strany, zkolaboval při činnosti, které před několika lety s nadšením propadl. Začalo se spekulovat o nemocném srdci, jehož občasné varovné signály zpěvák nebral na vědomí. Zichova rodina se však shoduje: nikdo by mu v ničem nedokázal zabránit. Žil vždycky naplno, potřeboval neustálé aktivity, miloval vodu a byl rád obklopen přáteli. A to všechno se mu splnilo také v posledních chvílích života.

Obklopený hudbou

O dvanáct let starší sestra Karla Zicha Marie Bořek-Dohalská vzpomíná, že se v rodině muzicírovalo vždycky, i za druhé světové války: „Tehdy se u nás scházelo i dvakrát v týdnu Zichovo klavírní trio. V něm byl primáriem Ludvík Němeček z České filharmonie, strýc Jaroslav, hudební teoretik a skladatel, hrál na klavír a táta na violoncello.“ Hudebníci se scházeli v prostředí skutečně kulturním – ve vinohradské vile, kterou dědeček, jinak hudební skladatel a profesor estetiky na Karlově univerzitě Otakar Zich, postavil v roce 1924 s pomocí státní subvence, stejně jako to učinili bezprostřední sousedé  bratři Čapkové, na jejich páteční debaty byl ostatně pravidelně zván. Sem si v roce 1936 přivedl jeho syn, rovněž Otakar, novomanželku Miladu a tady se také narodili postupně tři sourozenci Zichovi: Marie, Otakar a Karel.

„A sem také vznikl v padesátých letech rokenrol a Elvis Presley,“ vzpomíná Zichova sestra. „Poslouchali jsme s úžasem rádio Luxemburg a nahrávali si všechny ty „zakázané“ písničky na magnetofon Sonet duo. Záhy jsme pro tuhle naprosto odlišnou muziku získali také rodiče. Zvlášť maminka si magnetofon pouštěla s oblibou v kuchyni při vaření….“

Marie, které se v rodině neřeklo jinak než Oťásku (Karel zase dostal  celoživotní přezdívku Kulíšek), samozřejmě stejně jako všichni sourozenci prošla řádným hudebním vzděláním, hrála na klavír, ale trpěla velkou trémou. Začala se brzy zajímat teoreticky o zpěv, což ji nakonec dovedlo až k oboru francouzské herecké výslovnosti. Fonetice se věnuje jako profesorka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dodnes. „Bez muziky jsem ale nikdy nemohla žít, a tak jsem také od počátku sledovala kariéru svého bratra“.

Osudové setkání

Karel Zich se také nejprve učil hrát na piano, ale v jedenácti letech se vrhl jako samouk na kytaru. Po první hudební zkušenosti se skupinou Framus 5 došlo k osudovému setkání s Jiřím Tichotou. Stalo se tak v lednu 1969 při stávce studentů. Tichota tehdy učil jako asistent na filozofické fakultě na katedře muzikologie a zároveň už devátým rokem vystupoval se Spirituál kvintetem. „Při oné stávce, kterou chtěli studenti upozornit na zhoršující se politickou situaci v zemi, jsme byli přes noc zavřeni na fakultě, a tak jsem s sebou vzal kytaru pro zkrácení dlouhé chvíle. Přisedl si ke mně mládenec a požádal mě, jestli by si mohl kytaru půjčit. Začal hrát a zpívat rokenrol a v tu chvíli jsem věděl, že mám před sebou velký muzikantský talent. Nabídl jsem mu, jestli by si s námi nechtěl zahrát ve Spirituál kvintetu, a on souhlasil. A tak začala naše první spolupráce,“ vzpomíná Jiří Tichota. „Když jsme se poprvé sešli, hned nás poctivě upozornil na to, že má i své osobní plány, že by chtěl v budoucnu zkusit sólovou dráhu. Od počátku jsme o tom tedy věděli, proto i jeho pozdější odchod byl přátelský. Zakrátko jsme si vytvořili dobré zázemí, po roce jsme natáčeli album. Jmenovalo se Písně amerického západu a Karel tam měl vůbec prvně ve svém životě své vlastní – a musím říci, že velmi úspěšné – nahrávky“.

I když se mohlo zdát, že Spirituál bude v Zichově kariéře jen epizoda, objevily se  souvislosti, o nichž zpočátku nikdo netušil, že budou mít ještě nějaký další význam. Jiří Tichota například do Kvintetu přivedl svého kamaráda Františka Novotného, který si s Karlem padl do oka a začal pro něj psát krásné texty. Vydržel pak Karlovi jako průvodce životem až do konce. Po krátkém hostování v Divadle na Zábradlí dostal soubor nabídku vystupovat v divadélku Ateliér ve Spálené ulici (dnešní Ypsilonce), kde se Karel seznámil se svou první ženou Natašou. Tam se také objevili první „zvědové“ z branže, kteří si Karla otipovali a vlastně ho pak uvedli na sólovou dráhu.

Sestra Marie „Spirituálům“ od začátku pomáhala. Ochotně vozila nejen hráče, ale také basu ve svém malém fiátku, pečlivě nahrávala koncerty.

Život jako závod

Doslova maskotem Spirituál kvintetu se stala Karlova maminka Milada, která si nenechala ujít žádný svátečnější koncert ještě i ve svých devadesáti letech. „To už byl Karel Zich ve Spirituálu dávno zpátky. V roce 1992 se s Jiřím Tichotou dohodl, že si sice nechá i svá sólová vystoupení, ale pokusí se je skloubit se souborem. „Tehdy jsme natočili desku Rajská zahrada s písničkou Vláček, kterou jsme Karlovi věnovali, když v roce 1975 odcházel. Karlův návrat byl vysloveně šťastný. Vždyť o tom, co jsme následujících deset let prožili, se nám za totality ani nesnilo. Navštívili jsme USA a Kanadu.  Poznali jsme skvělé krajany, včetně restauratéra a velkorysého mecenáše Jirky Suchánka, u nějž jsme tehdy poprvé bydleli. Koncertovali jsme v Chile, na Velikonočním ostrově, kde jsme se ocitli jako součást výpravy s tehdejším prezidentem Václavem Havlem, jsme si zazpívali také s místními muzikanty.

Nádherný zájezd jsme absolvovali po Austrálii, kterou si Karel zamiloval. V Čechách jsme mohli vystupovat v místech, kde si normálně folkoví muzikanti nezahrají – měli jsme vánoční koncert v Chrámu svatého Víta, několikrát ve Smetanově síni,“ ohlíží se Jiří Tichota za uplynulými roky.

Karel Zich byl podle něj hvězdný sólista, který uměl stejně dokonale jako rekonrol zazpívat renesanční nebo lidovou písničku. „Byl to člověk s obrovským hudebním talentem, ale zároveň ideální a nesmírně obětavý kamarád. Všichni jsme od něj dostávali lekce. Když jsme byli po koncertě utahaní a nikomu se nechtělo řídit, Karel se ochotně chopil volantu. Jsem přesvědčený, že ani neuměl jinak žít než v jednom zápřahu. Jeho typický obrázek? V jedné ruce držel bagetu, kterou si narychlo koupil u pumpy, v druhé ruce mobilní telefon, s nímž domlouval další akci, a přitom řídil kolenem a na tachometru měl sto šedesát. Určitě by byl i úspěšný automobilový závodník…..“

Pozdní láska

„Ta tragédie je pro mě o to horší, že jsem letos ztratila náhle svého muže i bratra, a to ani ne po měsíci. Měli se oba velice rádi. Karel dělal pořád něco pro druhé, rozdával se. Miloval své děti, ale trpěl výčitkami, že na ně má málo času. Kvůli tomu, aby se s nimi viděl, vstal klidně po koncertě v sedm hodin ráno, aby s nimi alespoň posnídal,“ říká sestra Marie.

A Karlova druhá žena Jana dodává: „Jeho první otázka vždycky byla: „Co pro tebe můžu udělat? Nepotřebuješ něco?“ Spoustu lidí svým chováním dokázal změnit k lepšímu“. Poprvé se spolu potkali v roce 1984 na Moravě, kde tehdy Karel Zich koncertoval s Waldemarem Matuškou, krátce před jeho odchodem do Ameriky. Po mnoha letech se s Janou rozhodl žít, a rozvedl se proto v roce 2001 se svou první ženou.

Na svém životním tempu Karel Zich nic neměnil ani po padesátce. Nejenže začal nový život, ale naplno dál koncertoval i sportoval.

„Pro mě je písnička něco jako dopis,“ říkal. Většinu svého repertoáru si sám složil a k otextování si vybíral renomované tvůrce. V jednom ze svých svých oblíbených spirituálů zpíval: „Počkej, jednou zazní amen, bouchnou hroudy, bouchne kámen…. Ať mi na hrob dají fůru kamenů, ať mi přes ně dají hlínu, moje duše vzlétne vzhůru….“ O místě zpěvákova posledního odpočinku ještě není rozhodnuto, ale možná právě tahle slova by byla vhodná jako epitaf…..

Rodinné kořeny

Karel Zich pocházel z velmi zajímavé rodiny, jejíž složité propletence se pokusila vysvětlit zpěvákova o dvanáct let starší sestra, profesorka fonetiky Univerzity Karlovy Marie Bořek-Dohalská:

„Prababička Klotylda z matčiny strany, talentovaná houslistka a zapálená vlastenka, činovnice České jednoty paní a dívek, přítelkyně Elišky Krásnohorské, se vdala za matematika Františka Wuršra. S ním pak v České Kubici u Domažlic postavila penzion, který se svolením své přítelkyně-spisovatelky nazvala Krásnohorská. Koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století se sem sjížděli kumštýři z celé země – mezi nimi pěvci Karel a Emil Burianové, rodina Frídů (bratra básníka Jaroslava Vrchlického), pěvkyně Ema Destinnová a  sběratel chodských písní Jindřich Jindřich, herečky Andula Sedláčková či Míla Pačová. Jezdilo tam také Ševčíkovo-Lhotského kvarteto, včetně jeho člena – violisty Karla Moravce, který se později oženil s dcerou Klotyldy, tedy naší babičkou Libuškou.

A co se týče větve našeho tatínka, matematika a logika Otakara Zicha, tak ta je také spjata s domažlickým krajem. V Domažlicích na gymnáziu učil po nějakou dobu náš dědeček Otakar Zich, hudební skladatel a pozdější profesor estetiky na Karlově univerzitě. I pro něj byl tento kraj osudovým místem setkání s jeho budoucí ženou, tedy naší babičkou Marií Palečkovou, jinak též náčelnicí domažlického Sokola. Palečkové rovněž zasáhli do dějin české kultury: prastrýc našeho tatínka byl zpěvák, basista Paleček, který se stal historicky prvním Kecalem ve Smetanově Prodané nevěstě.

Velkými přáteli prababičky Klotyldy byli také členové rodiny Dohalských. Wuršrovi a Dohalští se znali dokonce už od počátku devatenáctého století. A osud tomu zachtěl, že jednoho z potomků Dohalských, Václava, jsem si později vzala za muže…“

Jak šel život

Zpěvák, kytarista a skladatel Karel Zich se narodil 10. června 1949 v Praze. Studoval kompozici na Státní konzervatoři v Praze a estetiku a sociologii na Karlově univerzitě, kde získal doktorát filozofie. V letech 1964-65 působil v rockové skupině Framus 5, 1968-73 byl členem Spirituál kvintetu (kam se vrátil opět v roce 1992). Od roku 1974 zpíval sólově, v roce 1976 vydal svou první LP desku Dům č. 5. Natočil na 50 singlů a 17 alb. Z jeho hitů:  Alenka v říši divů, Paráda, Mosty (s Lenkou Filipovou), Máš chuť majoránky. Byl dvakrát ženatý, má syna Karla (16 let, studuje gymnázium) a dceru Adélu (23 let, studuje UK). Zemřel 13. července letošního roku při potápění na Korsice. 

Blanka Kovaříková

foto Martin Kubica, Zuzana Straková a archiv Jany Zichové