Karel Zich dozpíval předčasně

(MF Dnes, 4.4. 2006)

Český Elvis miloval rock´n roll, folk, lidovky i pop. Jeho plány však překazila tragická smrt.

Byl mimořádně nadaným a všestranným zpěvákem, který se věnoval mnoha různým žánrům: rock´n rollu, rhytm&blues, folku, swingu, spirituálům, lidovkám i popu. Názory na to, ve kterém z nich se mu umělecky nejvíce dařilo,se různí, jisté je však jedno: přestože byl Karel Zich dlouhá léta jedním z nejpopulárnějších českých zpěváků, obrovskou míru talentu, který dostal do vínku, se mu nikdy nepodařilo dostatečně zhmotnit. Jinými slovy: dosáhl vysoko, ale měl ještě na mnohem víc. Mezi důvody lze jistě započítat nepříznivou dobu, možná i žánrovou roztříštěnost, ale také málo ostré lokty. „Karel byl příliš hodný a obětavý,“ na tom se shodují asi všichni, kdo ho znali.

Karel Zich se narodil 10.června 1949 v Praze v rodině obdařené vědeckými geny. Otec Otakar byl matematik, fyzik, filozof a estetik a podobnou cestou se vydali i dva Karlovi starší sourozenci: sestra Marie se zaměřila na fonetiku, bratr Otakar se stal chemikem. Zároveň se u Zichů odjakživa muzicírovalo: jeden dědeček působil jako operní skladatel, druhý hrál na housle, otec stačil vedle vědecké kariéry ještě obstarávat violoncello v Zichově klavírním triu, strýc Jaroslav byl klavírista.

Karel odmalička hrál na piano a posléze na klavír, tři roky studoval kompozici na Státní konzervatoři a na filozofické fakultě získal doktorát v oboru estetika – sociologie. „Estetika bylo krásné studium,“ řekl v roce 2002, „ale jako obor nebyla k uživení.“ Byl i vášnivý sportovec a to rovnou v několika disciplínách (v roce 1965 dokonce získal ocenění jako nejlepší sportovec Prahy 10).

Začátek i konec se Spirituálem

Jeho hudební kariéru orámovalo z obou stran působení ve Spirituál kvintetu. Po dvouletém rock´n rollovém zácviku v kapele Framus do něj nastoupil v roce 1968, když ho Jiří Tichota objevil při vystoupení v rámci studentských stávek proti sovětské okupaci. „Hned nás ovšem upozornil, že by chtěl v budoucnu zkusit sólovou dráhu,“ vzpomíná Tichota. „Od počátku jsme tedy věděli, co nás čeká, a proto byl jeho pozdější odchod přátelský.“

Zdálo se, že Spirituál bude v Zichově životě jen epizoda, ale ta se protáhla na pět let a přinesla mu první hity: Doney Gal a Kovbojův nářek na albu Písně amerického západu a dva roky poté i skvělou verzi Elvisovy písně In The Ghetto s českým názvem Černošský ghetto.

Elvis prý Karla Zicha chytl už v osmi letech, kdy bratrovi Otakarovi přivezl kamarád z Jugoslávie desku. Když začal interpretovat jeho písně, brzy dokázal mistrovskou předlohu předvést po svém rytmicky i vizuálně. Není divu, že získal přezdívku „Český Elvis“ – i za hranicemi by se těžko hledali interpreti, kteří by napětí a atmosféru Elvisova projevu dokázali tak věrně zhmotnit, a přitom zůstali sví. Přesto Karel Zich v jednom rozhovoru prohlásil: „Českého Elvise ze mě udělali spíš novináři. Že je mezi námi možná nějaká podobnost v hlase, mi došlo vlastně docela pozdě. Elvise mám rád, ale jen jeho rock´n´rollové období.“

V roce 1973 odešel Karel Zich na sólovou dráhu, ale když se do Spirituálu o devatenáct let později vrátil, jako by se nic nezměnilo. Tehdy kapelu postupně opustili Jan a František Nedvědovi a Tichota zkusil bývalému parťákovi zavolat, i když nevěřil, že by měl čas. Ten si ho však našel. Veškerá chemie fungovala jako kdysi a Spirituál chytil druhý dech. Během dvanácti porevolučních let s ním Zich natočil šest alb a odehrál spoustu koncertů.

Na vlastní noze

Debutovým albem Dům č.5 (1976), což byl klenot ve vodách tehdejšího středního proudu, odstartoval úspěšnou kariéru sólového zpěváka. Svůj okouzlující barevný baryton a mimořádnou „prsténkovou“ techniku hry na dvanáctistrunnou kytaru bohatě využil i v popu.

Vydal patnáct alb a padesát singlů, prodal přes milion desek (jen alba Paráda čtvrt milionu). Spolupracoval s mnoha zpěváky (například s Lenkou Filipovou na albu Mosty či s Američankou Wandou Jackson), zpíval vlastní i převzatý repertoár (písničku Alenka v říši divů zapadlé australské kapely New World nahrál o tři roky dříve než ji po celém světě proslavili britští Smokie). Natrvalo se usídlil v první desítce Zlatého slavíka, získával ocenění na festivalech.

Ani po padesátce hektické životní tempo nezmírnil. Koncertoval sám i se Spirituálem, věnoval se svým dvěma dětem. Aktivně sportoval, hrál tenis a zamiloval si hory. Když se v roce 2002 znovu oženil, napodobil svou ženu Janu a složil potápěčské zkoušky. „Potápění je nádherný zážitek,“ svěřoval se. Nový koníček se mu však stal osudným. V červenci 2004 nečekaně zemřel při potápění na ostrově Korsika na infarkt a veškeré plány, které si do budoucna dělal, zůstaly bohužel neuskutečněny.

Martina Kotrbová