Hudebník Karel Zich se ohlíží za svou minulou tvorbou

(Večerník Praha, 11.7. 2002)

Muzice se věnoval ve školní kapele Framus (právě z ní vznikl legendární Prokopův Framus Five), do povědomí veřejnosti vstoupil koncem šedesátých let jako člen Spirituál kvintetu. Začátkem sedmé dekády začal Karel Zich (53) nahrávat sólově a premiérově ho proslavila Alenka v říši divů. V následujících třech desetiletích se na hudební scéně dokonale etabloval jako zpívající autor a výjimečný kytarista, v současné době vystupuje sólově i jako člen Spirituál kvintetu, do jehož sestavy se v polovině devadesátých let vrátil.

Za to, že jste se stal hudebníkem, může do značné míry rodinné zázemí, ve kterém jste vyrůstal.

Měl jsem obrovské štěstí, které bych přál každému.. Táta, maminka, příbuzní i jejich přátelé se věnovali hudbě. Až když jsem začal rozum brát, zjistil jsem, že moji strýčkové byli v té době naši nejlepší komorní hráči - houslisté, violisté, violoncellisté, pianisté.

Hrálo se u vás doma?

U nás se provozovalo něco, co snad už dneska ani neexistuje. Každou neděli se scházela společnost, domem zněla tria, kvarteta, klavírní sonáty. Jako pětiletý kluk jsem mohl obracet notové listy, nořil se do tajů muziky a viděl všechno hodně zblízka. Sám jsem začal brzy s klavírem, potom přišla kytara a ani zpěv jsem nenechal dlouho čekat. Pořádně jsem se do něj pustil hned po mutaci.

Tento týden vám vyšlo kompilační cédéčko Není všechno paráda, které se ohlíží za vaší sólovou dráhou. Co byste k němu řekl?

Jde o výběr nahrávek z posledních třiceti let a je samozřejmé, že taková bilance se neobejde bez hitů, jako jsou Alenka v říši divů, Paráda, Není všechno paráda nebo Máš chuť majoránky. Ale těší mě, že se našlo místo i pro "nehity", třeba pro nahrávky z druhých stran někdejších singlů. Připadá mi, že písničky, které byly méně známé, o to méně zestárly.

Nevzbuzuje ve vás takový výběr sentimentální pocity?

Vůbec ne. Potěší mě, když se budou písničky líbit posluchačům, kteří mě znají z minulých i současných let. Ale tajně doufám, že je třeba objeví i ti, kteří o mně nikdy neslyšeli. Mám radost i z toho, že jsem pro album letos na jaře nově natočil akustickou verzi písničky Ghetto. Poprvé jsem ji totiž nazpíval před více než třiceti lety, ale cenzura se začátkem sedmdesátých let postarala o to, že ji vlastně nikdo nikdy neslyšel.

Kromě pár převzatých skladeb jste se prosadil především vlastními písničkami. Kdy jste je vlastně začal psát?

První vznikly někdy v deseti, jedenácti letech. Každý, kdo se chce věnovat vlastní tvorbě, musí začít hodně brzy. Autorský rukopis člověk nezíská po deseti skladbách. Napsal jsem jich přes stovku, nahrával doma v koupelně na magnetofon Sonet Duo, a teprve pak jsem začal mít pocit, že moje snaha někam vede. Když jsem první z nich natočil v profesionálním studiu, připadal jsem si jako v říši divů.

Hodně koncertujete, ani letošní léto není výjimkou. Jak relaxujete?

Rád jezdím autem. Třeba jen tak, bez konkrétního cíle. A v kufru mám pořád tenisovou výbavu. Co kdybych cestou narazil na někoho, kdo by si to se mnou chtěl na kurtu rozdat? Jsem připravený.

Miloš Skalka