Karel Zich a jeho MOSTY  Z PÍSNIČEK

 (Gramorevue, 1981)

Že by KAREL ZICH chrlil jednu dlouhohrající desku za druhou, to se nedá říct. Od vydání prvního alba (Dům č. 5) sjezdil hezkou řádku štací, domácích i nedomácích, stačil přestavět svou doprovodnou skupinu Flop, angažovat do svého zájezdového programu Lenku Filipovou…a tak by se dalo pokračovat. Je sympatické, že Zich jako jeden z mála našich interpretů vsází na gramofonových deskách převážně na původní, většinou vlastní písničky, nebo na skladby svých hudebních souputníků. A když už si vybírá něco ze světového repertoáru, dělá to uvážlivě a nepodstupuje předem prohrané závody v běhu za zahraničními šlágry, které dnes letí a zítra už si na ně ani nevzpomenete.

Zichův příjemně zabarvený, ohebný hlas se během let dokázal zbavit „elvisovské“ manýry, i když Presley stále zůstává jedním z Karlových idolů. (A právě proto nachystal s režisérem Zdeňkem Podskalským blok Elvisových písní jako bonbónek programu Haló, tady Orchestr a balet Československé televize.)

V supraphonském Mozarteu vznikly nahrávky dlouhohrající desky Mosty, která tedy podruhé ve zpěvákově dosavadní kariéře přináší kolekci jeho nahrávek.

A co na tohle album říká interpret?

„Proti albu Dům č. 5 je deska laděna víc posluchačsky, což však neznamená, že bych si za písničkami nestál. S výjimkou dvou starších skladeb – Alenka v říši divů a Máš chuť majoránky – jsou zde samé novinky. Tyhle dvě písničky jsme však pro album přearanžovali a natočili znovu, protože jsem měl pořád pocit, jako by snímkům, které už na deskách vyšly, něco chybělo. Nebo jako by tam naopak bylo něco navíc. Prostě, nebyly podle mého gusta. Vedle čtyř převzatých věcí (Alenka, Mosty od Air Supply, Něco jako lásku znám od Kennyho Rogerse a Já, ty a pes ze zpěvníku Loba) jsem se snažil o kolekci původních věcí, které by reprezentovaly to, čemu se v současné době věnujeme. Něco jsem napsal sám, čtyři skladby, další čtyři dodali Vítězslav Hádl, Petr Janda, Bohuslav Ondráček a Jiří Vondráček; v Jirkově případě jde právě o „oprášenou“ Majoránku.“

A texty?

„Rád zpívám o něčem, proto nejraději spolupracuji s autory, kteří takhle píší. Většinu textů napsali Zdeněk Rytíř s Michalem Bukovičem.“

V čem jsou Mosty jiné než Dům číslo 5. Říkáte, že je album laděno více posluchačsky.

„Myslím si, že nahrávky zvukově odpovídají tomu, co produkujeme se skupinou Flop, vedenou Milanem Lejskem, i na pódiu. Nebo vlastně možná na pódiu znějí písničky často líp… Album jsme točili v době, kdy se pozměnilo obsazení souboru, mnohé z písniček jsme si ještě neozkoušeli na pódiu a měly tak ve studiu svou premiéru. Někdo to má takhle radši, ale já si před nahráváním raději písničku ozpívám na koncertech. Z ohlasu některých písniček při zájezdech soudím, že se alespoň tři čtyři posluchačům zalíbí i na desce. Ale nebudu předbíhat, moje pocity nejsou důležité. Nebo, řečeno jinak: je důležitý pocit, že nás album představuje tak, jak skutečně na pódiu hrajeme.“

Od třiasedmdesátého roku působíte jako sólista. Co vás tehdy k tomu kroku vedlo?

„Byla to do značné míry reakce na mé dosavadní působení v sestavě Spirituál kvintetu, kde jsem prakticky nezpíval žádné původní písničky. Všechny skladby byly převzaté. A právě někdy v té době mě mimořádně začalo bavit komponování a interpretace písniček, které se vám rodí doslova pod rukama. Dávat podobu písničkám, které dosud nikdo neslyšel, to považuji dodnes za velké dobrodružství. Jsem přesvědčen o tom, že v budoucnu se můj repertoár bude nadále proměňovat ve prospěch původní tvorby.“

Hovoříte o repertoáru. Co vám nejvíce vyhovuje, jaké skladby?

„Jsem moc rád, že v celosvětovém měřítku se vracejí na hudební scénu opět melodické písničky. Protože to je repertoár, který mám rád a kterému se věnuji. Ale ne snad proto, že bych kalkulovat s posluchačským vkusem, prostě proto, že mám takové melodie opravdu rád.“

Před časem jste vzbudil mírný rozruch s písničkou Životopis, kterou jste vytvořil se Zdeňkem Rytířem. Někoho jste pobavil a někoho naopak nepobavil.

„Samozřejmě jsem si v Melodii přečetl kritiky na tenhle singl. Vlastně se obrátila situace – většinou se totiž v roli postřeleného zvířete cítí být zpěvák, o kterém se píše. A nyní to byli kritici, o kterých písnička je. Takovou situaci jsme zatím znali jenom my, interpreti. Úmysl zdaleka nebyl zlý, což se o některých recenzích či kritikách říct nedá. A že už jsem takových četl až až. Sám si nemohu příliš stěžovat, zatím jsem nebyl zdaleka tím terčem, do kterého se pálí, ale četl jsem názory na práci svých kolegů. Tu práci znám, stejně jako znám zázemí některých kritiků píšících v Melodii. A tak vznikl Životopis… Co k tomu ještě dodat? Určitě se neurazil ten, kdo umí, ale spíš ti, kdo umějí méně. Spíš by se však měli zamyslet a hlavně dohnat to, co jim v jejich řemesle chybí. To, že je od koho se učit – a navíc v bezprostředním okolí, vyplývá třeba z úrovně článků, které píše dr. Lubomír Dorůžka.“

Máte určitě v muzice nějaké krédo?

„Nic převratného nebo světoborného. Mám rád chytré texty, třeba takové, jaké píše Zdeněk Rytíř. Chci se věnovat písničkám, které příjemně znějí a nevypadají hloupě. A které si navíc najdou svůj okruh posluchačů.“

Co vaše nahrávání v zahraničí?

„Pro značku Aves jsem natočil v Německé spolkové republice malou desku s písničkou Já si tě najdu s německým titulem Lady Summernight. Škoda, že snímky dopadly nakonec jinak, než opravdu zpívám. Trochu jsem doplatil na to, že jsem se snažil příliš vyhovět představám producenta. Navíc jsem byl v naprosto neznámém prostředí, mezi cizími lidmi, tak jsem vlastně ani pořádně nevěděl, na koho se obrátit. Ale bylo důležité, že jsme se oťukali; tyhle nahrávky jsem pak několikrát představil v televizi, jak v NSR, tak v Německé demokratické republice. Firma Aves je nyní po reorganizaci a jak se zdá, moje deska úplně nepropadla, protože budu s touto značkou spolupracovat dál.“

Kdy cítíte největší satisfakci?

„Když se mi povede přivést na svět písničku, která se líbí. Když ji pak slyším, jak si ji někdo hvízdá, brouká nebo prozpěvuje s kytarou. To mám potom pocit, že to všechno nedělám zbytečně. Že má moje práce nějaký význam.“

Miloš Skalka