Mám rád rock´n´roll, řekl nám zpěvák a skladatel Karel Zich, ale 

NEJSEM  ELVIS!

(Ahoj, ?/1994)

Setkali jsme se na konci zimy plné chřipek, z nichž jedna ho skolila jako ještě nikdy – dosud všechny zdárně přechodil. I teď sice zkoušel při teplotě 380 C zpívat, ale sotva lapal po dechu, a tak toho nechal. Vystonal se, a pocit dluhů a restů ještě stoupl: nahradit vystoupení, dodělat písničky, které slíbil kamarádům, další zájezdy, věnovat se rodině – no a koneckonců i on musel shánět doklady a pustit se do daňového přiznání. „Takže chápete, že jsem v situaci, kdy nevím, co dřív,“ řekl, když jsme si začali při čaji povídat.

 

V poslední době zmizelo dost tváří známých zpěváků z pódií i z televize, kde jsme na ně byli zvyklí, rozpadly se různé skupiny – ale vy jste se naopak vrátil do Spirituál kvintetu. Proč?

Bude to už skoro dva roky, co jsme si dohodli spolupráci na projektu Rajská zahrada. Ze Spirituálu tenkrát odešel nejen Jan Nedvěd, ale pak i jeho bratr Franta, a tak mě požádali, jestli bych to po dvaceti letech s nimi zase nezkusil. Byl jsem trochu zaskočený. Sice jsme nikdy nepřerušili úplně kontakt, scházeli jsme se, ale přece jen mě to zaskočilo. Pak jsem uvážil, že by šlo dělat obojí – to, co jsem dělal sám, i to, co jsem dělával se Spirituálem. Nakonec jsme gentlemanskou dohodou našli kompromis, v němž to zvládáme. Na lidech ze Spirituálu je báječné, že mají ohromnou chuť dělat, a to, co má kvalitu, pořád dělat jde. Návštěvnost by jim mohl závidět leckterý zpěvák rocku nebo popu.

 

Svého času jste měl takovou, řekla bych, preslyovskou éru, což se posluchačům velice líbilo… vám taky?

Vydal jsem čtrnáct elpíček, z toho jen dvě byla vysloveně rockenrollová. Paráda je deska, kde jsem kromě asi čtyř původních nazpíval písničky Presleyho a splatil tak dluh za to, co jsem rád poslouchal jako kluk a co mám rád dodnes. Mělo to být jen jakési vybočení z dramaturgie, jenže protože se písničky hodně hrály, změnily vlastně představu, jakou o mně posluchači měli. Kdybych měl spočítat, kolik jsem nazpíval rock´n´rollů a kolik popu a folkových písniček, tak by těch rock´n´rollových bylo mizivé procento. Proto nemám rád, když mě někdo prezentuje jen jako českého Elvise, protože jsem nikdy neměl za cíl zpívat „jako někdo“.

 

Jaký je tedy ten pravý Karel Zich?

Myslím, že jsem byl zavedený jako zpěvák s kytarou, kdy jsem zpíval písničky spíš komorní. Mám totiž rád vážnou muziku, starou i novou, jazz i lidovou písničku, takže nejsem nijak úzce vyhraněný. Bylo mi sympatické, že třeba Ray Charles uměl zazpívat úplně všechno. A Louis Armstrong, když už nemohl hrát na trubku, vydal country desku. Je to asi vášeň některých muzikantů, že se nechtějí dát strčit do jedné krabice, a já k nim, myslím, taky patřím. Fakt je, že jsem věrný především kytaře.

 

Mluvil jste o vážné muzice, a já tu vidím fotografie pánů Firkušného a Kubelíka…

To by mohla vyprávět máma. Znala je odmalička, přátelila se s nimi. Její otec, můj dědeček, studoval totiž s otcem Rafaela Kubelíka, ještě u profesora Ševčíka. Bylo moc hezký, když se teď tihle pánové ve zdraví mohli vrátit domů a sedět zase zrovna tady.

 

Hrál jste při křtu kazety Zahradníkův rok od Karla Čapka, jehož jméno jste zmínil taky v rodinných souvislostech…

Když se kouknete z okna, tak támhleta střecha je od Čapkovic vily. Pravá půlka byla Karla, levá Josefa. Mého druhého dědečka zvali na čaj. Když se hrabu v knihovně, sem tam vypadne lísteček od Čapků: Doufám, že jste nezapomněl a v pondělí přijdete.

 

Se jménem Zich jsem se ovšem setkala také v souvislosti s učebnicí logiky při studiu na fakultě. Patří do rodiny?

To napsal můj táta. Byl taky muzikant, ale věnoval se exaktním vědám, matematice, kybernetice. Přitom po válce zakládali s profesorem Václavem Holzknechtem Pražské jaro.

 

Dalo by se říct, že vás slovutní předkové i rodinné zázemí nějak podstatně ovlivnili?

Určitě na tom něco bude, ale já naopak obdivuju lidi, u nichž mě překvapí vlastnosti, které bych u nich nečekal. Co se týká mne, doufám, že mě má rodina, především krásná atmosféra kolem muziky, ovlivnila pozitivně. Jsem rád, že mi tohle bylo dopřáno, ale na druhou stranu mám nepříjemný dojem, že těm svým předkům nesahám ani po paty… Vím například, že mi chybí znalost jazyků. Snad to dohoní moje děti.

 

Kolik jich máte?

Dvě. Začal jsem dost pozdě, kolegové jsou už dědečky. Mám třináctiletou dceru, klukovi je šest.

 

Myslíte někdy na stáří?

Vůbec ne. Myslím spíš na to, co udělat ještě dneska a co zítra…

 

Skoro každému na současné době něco vadí. Co vadí vám?

Vadí mi, že to, co slýchám z úst lidí zklamaných nebo rozčarovaných, nasvědčuje tomu, že jsou nedostatečně vybavení či připravení (morálně i vzděláním) na podmínky, které konečně začínají být normální. Přitom jsme tady skoro půl století žili v něčem nenormálním. Přesto jsem velký optimista. Doba minulá stavěla na nýmandech, a já si myslím, že tohle je to první, co se začíná radikálně měnit; že nastávající podmínky, kdy kvalitní lidé začnou mít adekvátní postavení a budou rozhodovat o věcech, o kterých jim rozhodovat náleží. Protože jsem jezdil po světě a měl možnost rovnávat, mám pocit, že navzdory půlce století nenormálního života v tomhle národě něco zůstalo. Že například u mladých lidí, kteří neměli možnost poznat nic jiného než minulý režim, se najednou začínají objevovat kvality, které by člověk neočekával. Až to skoro zaráží, jak se chtějí vzdělávat, jak chtějí nabýt poznání, začínají ovládat řemesla, která byla na vymření. Tohle všechno mě naplňuje ohromným pocitem víry, že sice to byl strašný marasmus, ale přesto tu něco zůstalo, a ta kontinuita se až obdivuhodně projevuje u věcí přetržených tak dávno…

 

V případě, že byste nebyl skladatel a zpěvák, podnikal byste?

Ne. A jsem rád, že nemusím. Zpočátku jsem se možná trochu bál, že budu muset změnit profesi. Pud sebezáchovy. A když máte na starosti rodinu, tak ten pud vám říká, že byste měl něco udělat, proměnit, přeorientovat se. V jistém smyslu jsem to i udělal – začal jsem psát filmovou muziku, což mě vždycky bavilo, celkem mi to šlo a snad jsem i obstál se ctí. Nicméně, když zase začala být poptávka po mé původní tvorbě a měl jsem dost příležitostí, přerušil jsem to. Ale něco mi to dalo: i když jsem přemýšlel už o jiných krajních řešeních, jsem nakonec strašně rád, že jsem zůstal u té muziky. Možná je to dáno právě tím, jak jste sama zmínila, že jsem z rodiny, která byla vždycky pro kumšt zapálená. Byli to vždycky lidi, kteří spíš dávali než si půjčovali, kteří nakonec dokázali přijít o všechno dřív, než přišel bolševik… Takže to mám asi taky v genech; neuměl bych být tvrdý podnikatel nebo obchodník.

 

Když přijdete na to, že jste v životě udělal chybu nebo špatné rozhodnutí, vlečete to s sebou, nebo umíte zapomenout?

Spíš to druhé. Ať už je to problém vztahů nebo práce, někdy se člověk musí rozhodnout hrozně rychle a to řešení může být špatné. Ale asi se musí rozhodnout, a ne pak pořád litovat, že to měl udělat jinak; vyřešil jsem to tak a tak a třeba i ponesu po jistou dobu následky, ale nemá cenu to dál rozpitvávat. Všechno se musí nějak vyřešit a jde se dál. Když rozbijete vázu, tak nemá smysl o tom týden meditovat a trápit se. Slepit to nejde, tak to nechme tak. V tom možná taky hraje roli výchova – já si pamatuju, že jsme měli doma takovou krásnou vázičku z prapodivnýho vzácnýho skla, byla hrozně pěkná, nehledě na to, že byla taky hrozně stará. A já tu vázu rozbil. Vím, že to mámu strašně mrzelo, ale prostě řekla: Je to tak, a hotovo. A mně zůstane vzpomínka na to, jak to vyřešila. Zrovna tak, když jsem se vyboural s autem, rodiče mi řekli: Nemělo se to stát, ale stalo se, hlavně že jsi živej.

 

Kdybyste měl najednou spoustu volného času, co byste dělal?

To mám rozpolcený: jedna část souvisí s profesí, druhá s relaxací. Například bych vypálil s dětma na chatu a tam se naprosto vyřádil – to je ta relax. Druhá věc je, že když mám volno a možnost dělat – tak dávám přednost zase práci, komponování. Zalezu si tady dole do suterénu a dělám muziku. Je to vlastně taky relaxace, přitom na tuhle práci musíte být úplně fit.

 

Z čeho se teď nejvíc těšíte?

Z jara. Zimu prožívám na hranici svých sil, udržuju se pokud možno v kondici, abych všechno zvládnul a absolvoval s určitou ctí, ale spíš sympatizuju s medvědama, kteří to na zimu zapíchnou, zachumlají se s medvědicí a čekají, až je zase sluníčko probudí. Bohužel nejsem medvědem, ale ta perspektiva jara je vždycky fajn. 

Alžběta Šerberová

Foto Lenka Hatašová