Není všechno paráda

(?, 90. léta)

Náš host, který holduje pobytu v přírodě

Titulek okopíroval název jednoho z hitů našeho populárního zpěváka Karla Zicha, který letos oslavil 46.narozeniny. Věk neskrývá a jako první host našeho časopisu se přiznal – a to i ke svojí velké lásce.

„ To víte,že je to kytara a zpívání, manželka, dcera, syn mi to občas odpouštějí. Protože vědí, že je miluji víc než tóny. Ale k našemu povídání. Měl jsem maléry už od 11-ti let, byl jsem tehdy v zakázaném oddílu vodního vinohradského skautingu.

Existoval. Dodnes mám schovanou dvouceltu, takovou maskáčovou. Pod ní jsme spali a ostřílení si myslí, že sloužila také jako pláštěnka. Později celty nahradilo „áčko“ , samozřejmě bez podlážky a pupence od mravenců dost svědily. Ale chvilky u táboráků s kytarou je strašně rychle hojily. V bezvadné partě jsem docházel ke správným akordům, dokonce se neobjevily žádné disonance – alespoň mi to všichni tvrdili – a já jsem si zamiloval právě kamarádku kytaru Zůstali jsme si věrni dodnes.“

 

A to je dobře, protože ke karavaninku a kempování tato - byť dřevěná, ale nesmírně milá – družka patří. Mám takovou ošemetnou otázku. Nezpohodlněl jsi?

Určitě ano. Turné, to jsou většinou hotely, velký „fofr“ a rychle z místa koncertů a vystupování na další putování. Jenže na kempování jsem nezapomněl Zpívám rád se Spirituál kvintetem – mimochodem letos slavíme jubileum – já s nimi také. Oni se už blyští 35let- to je hodně slušné číslo. Šéf tohoto souboru Jiří tichota (58)  je náruživým pozorovatelem motýlků, dostal se i k Niagarským vodopádům. Tam stanoval a měl i s policií určité starosti. Ale je to bezvadný člověk a se vším se se ctí vypořádal – i s pokutou.

Jestli jsem zpohodlněl, co se týče ubytování, tak se kempům nevyhýbám, protože mě známí často zvou a jdu si s nimi s chutí k táborákům zazpívat. Musím se ovšem k něčemu přiznat. Dceři Adéle je 14let a synovi Karlovi 7. Všechno letí jako voda, za chvíli utečou i školní léta a mláďata,jak jim říkám, vyletí z domova. Zatím jezdíme na chalupu, ale jsem povaha toulavá a tak stejně pomýšlím, že si za několik let snad pořídím nějaký obytný vůz. Ten, co jsem si tady vyzkoušel, se mi moc líbil. Ovšem jinak občas také přespíme ve stanu. Přivezl jsem ho ze zájezdu ze Spojených států z Chicaga. Není velký, asi 3 x 3 metry, čtyři se do něj pohodlně vejdou. Přesněji řečeno naše rodina – dva dospělí a dvě děti. Hrozně se mi na něm líbí účelnost, když to řeknu obrazně, tak každá „ mašlička“ má svoji funkci. Ale sleduji i náš trh a mám pocit,že už se od vyspělých zemí  mnoho nelišíme, je k dostání všechno a to je dobře.“

 

S tou koupí obytného vozu jsi to myslel do budoucna vážně?

„ Takhle- byl bych rád, kdybych ho mohl využívat, ale nemusel kupovat. Určitě to není zanedbatelná částka. Půjčovny karavanů existují, půjčoven obytných vozů je u nás podstatně méně, než třeba v západních zemích. Myslím si, že tady je obrovská šance pro mnohé podnikatele, protože já bych třeba vyjel tak třikrát, čtyřikrát do roka a kdybych si mohl takový vybavený automobil se vším všudy vypůjčit, byl bych spokojen. Odpadla by starost o parkování, popřípadě poškození nebo dokonce ukradení, o údržbu a tak dále. To by byla právě starost půjčovatele a věřím, že kdyby i půjčovné bylo vyšší, tak by zájem byl.“

 

Přiznal jsi se,že se občas v některém z našich kempů objevíš,takže jak hodnotíš jejich úroveň?

„ Podle toho, co jsem měl možnost poznat, tak myslím, že se úroveň dost zvyšuje. Ale – a tady je právě to ale… položme si otázku, kdo za to může. Jistě,kdo odhodí odpadek na zem,je viníkem. Ale všiml jsem si ještě jedné věci. V některých našich kempech je proti těm cizím, nejvybavenějším , například nedostatek odpadkových košů, tak se někde nemůžete divit. Ovšem věřím, že to není takový problém a že se brzy odstraní. Potom by měl nastoupit tvrdý režim, jako třeba ve Švýcarsku, kde se za jakékoliv znečištění udělují značné pokuty – a platí to třeba i o odhozeném zbytku cigarety. Asi většina o mně ví,že kouřím, ale nedopalek bych si nikdy nedovolil vyhodit z okénka automobilu a asi bych se pohádal třeba i s přítelem-spolujezdcem, kdyby něco takového provedl.“

 

Jaký je tvůj největší zážitek, co se týče karavaninku nebo kempinku?

„ To už je hodně dlouho, ale strašně rád na něj vzpomínám. V roce 1965 jsme s kamarádem Františkem Kumperou procestovali celý Balkán, právě s „áčkem“ bez podlážky. Bývalou Jugoslávii , Bulharsko, Rumunsko a Turecko. A tak jsem také začal hodně vařit. Občas si udělám „ zichkotlík“ , jak mu začali říkat přátelé na táboráku na chalupě. Recept je jednoduchý: uzenina, cibule, česnek, zelenina – fantazii se meze nekladou – a po povaření nasypu na hustou směs nastrouhaný sýr s vajíčky. Krásně se to zapeče a dost kořeněné to chutnalo. Pokaždé to trochu změním – nedá se na tom mnoho zkazit.“

 

Myslíš, že by měl závěrem našeho rozhovoru Karel Zich něco vzkázat nebo, že by chtěl poslat nějaké přání do karavanů, kempů a stanů?

Povídání jsi nazval podle mojí oblíbené písničky „ Není všechno paráda.“ Tak jen dodám. Co hraje. Takže žádná řvoucí rádia, někdy další přebytečné decibely i třeba z mých zmíněných  „milenek“ kytar, třeba do dvou, do tří hodin do noci hodně ruší. Přece do této party patří i děti – a nelze na ně nemyslet. Přiznám se, že jsme se jednou také takhle dost odvázali, ale dětský pláč mě okamžitě donutil k poslednímu akordu. Poslední slovo v našem rozhovoru tedy zní – ohleduplnost.“

 Antonín Pečenka