Není všechno rokenrol

(Melodie, 1986)

Nedá se říci, že by vás bylo plno v časopisech nebo televizních estrádách, a tak mě váš nabitý diář lehce zaskočil. Co se děje?

Normální provoz. Já nemám rád to vzdychání, jak zpěvák či zpěvačka nestíhají, jsou v jednom kole a podobně. Buďme rádi, že to tak stále je.

 

Dost často jste se objevoval v supraphonském studiu.

S kapelou jsme natočili jeden a půl elpíčka, o tu půlku se dělíme s Belgičankou Viktor Lazlovou.

 

Tenhle malý dramaturgický zázrak si nechme na potom, nejdřív něco k vašemu vlastnímu albu.

Shodou okolností je také půl na půl, na jedné straně jsou duety, nejen se zpěvačkami, ale také s mými zpívajícími kamarády, druhou stranu zaplňují písničky úplně nové i ty už známé, jako třeba Léto jak má být. Dost hraná byla i písnička Tři jsou někdy víc, kde zpívám s párem Petra Zámečníková-Jiří Strnad, který s námi vystupuje na koncertech. Vedle nového duetu s Jitkou Zelenkovou je na áčku skladba Jirky Vondráčka, se kterou jsme loni vyhráli krajské kolo Děčínské kotvy, ale pak jsem pro nepružnost krajské agentury nemohl na finále. Měl jsem smlouvu na koncerty jinde a festivaloví organizátoři to prostě nedokázali nějak zařídit, třeba tak, jak to dělají v Bratislavě na Lyře, kde si nás zpěváky zajišťují na celý týden. Dost mě tahle finálová absence mrzela, hlavně kvůli Jirkovi, který se začínal prosazovat sólově a možná by mu ta písnička prospěla. Mohl to být tak trochu i revanš za někdejší Majoránku, která zas pomohla mně. Dál si tu zazpívám s desetiletým Petrem Vondráčkem, není to Jirkův syn ani jinak příbuzný. A vůbec už to není snaha o nějakou konkurenci Janečkově rodince. Toho kluka jsem slyšel na jednom koncertě v Ďáblicích, „vysolil“ tam rokenrol jako hrom. I v těch deseti letech má ohromné cítění, ví, co jsou blue tóny, a k tomu ten předpubertální hlásek tak jsme si řekli, že by to jako fórek mohlo vyjít. Nechceme z toho dělat nějaký cirkus, na to jsou tu specializovaní jiní. Původně jsme si chtěli rokenrol dát také s Petrou Janů, protože jsme do něj oba pořád zamilovaní, ale byla tu už její deska s Petrem Jandou. Takže jsme si zkusili něco jiného - country. Ze stejného ranku je i duet s kamarádem Pavlem Bobkem, doprovod k tomu hezky šlape. Za touhle písničkou si dost stojím, i nahrávání bylo moc fajn, dali jsme si s Pavlem decku vínka, snad to nikoho nepohorší, bylo to jen takové symbolické přiťuknutí z radosti, že jsme se spolu konečně také sešli ve studiu. Celá deska Karel & je volně písničková, s moderní instrumentací, není to už těsná stylizace do retra, jako byla na Parádě nebo na Kola pop music se točí dál. Většinu textů napsal můj stabilní spolupracovník Michal Bukovič.

 

Když už o něm hovoříte, jak jste se vlastně dali dohromady? Řekl bych, že v něm dnes máte člověka, který vám doslova kápne do noty.

Než jsme se poznali, dělal jsem skoro výhradně se Zdeňkem Rytířem, jehož uvažování z nadhledu mi sedělo. Pak jsme to přátelsky ukončili, Zdeněk toužil po pódiu a po country, ale mě toho bavilo víc, nemám rád příliš úzké zaměření, líbí se mi rozptyl, muzika je přece tak krásně bohatá. No a Michal se mnou tím rozptylem prošel až k dnešku. Je z té vzácné sorty textařů, kteří své práce nenabízejí od domu k domu, takže i já jsem přišel za ním, ne on za mnou. Po čase jsme si zahitovali s Měla na očích brýle a Na prvním programu, a tak to šlo dál, řekl bych, že spíš nahoru, než dolů, až jsme nedávno oslavili výročí naší sté společné písničky. Někteří mu vyčítají, že píše moc, ale on má takovou potřebu, musí si stále dělat skicy. Já jsem vyrůstal v rodině, kde se pěstovala vážná muzika a kde se často scházelo dost lidí od kumštu, pro které bylo stejně samozřejmé denně se takříkajíc udržovat v kondici, sáhnout si na piano nebo housle, udělat náčrt a tak. Michal navíc nekouká na to, jestli jeho texty bude zpívat interpret vysoké honorářové třídy nebo neznámá amatérská country kapela někde v krajském studiu. A já vím, že je profík, který se na práci dokáže absolutně soustředit.

 

V poslední době vám napsal i pár osobních věcí, tak toho o sobě asi už dost víte, ne?

Myslím, že už se dneska opravdu bezvadně známe. Společenské bariéry mezi námi padly dávno, teď si můžeme klidně volat ve dvě, ve tři ráno nebo se poslat k Neumětelům, když jsme v tom pravým pracovním „ajfru“. Michal je také tak trochu bohém, ale ne, že by si na to hrál, což je v téhle branži poměrně časté. Prostě dělá se mi s ním dobře, neurazí se, když mu třeba navrhnu slogan nebo změnu v textu a hlavně - skvěle cítí rytmus a dokáže na něj psát.

 

Je to slyšet i na jeho dnes už pomalu legendárních verzích slavných rokenrolů, jejichž po léta nedotknutelná podoba se do češtiny vyloupla opravdu Parádně.

S tím počeštěním přišel vlastně také Michal, byl to jeho nápad, protože původně měla být Paráda jen v angličtině pro Artii. Léta jsem tuhle vzpomínku na Elvise nosil v hlavě, pořád se to odkládalo, až tu najednou byla rokenrolová konjunktura a celé se to rozjelo v pro nás nečekaných obrátkách. Čeština usnadnila práci hudebním redaktorům a ti pak věci z Parády hráli snad až moc. Ale na druhou stranu jsme vlastně stejná generace, tak se jim ani nedivím, že jásali nad ságem nebo pravou basou bez elektriky. Jenže díky tomu jsem se pak pro lidi stal jakýmsi představitelem rokenrolu, což je mýlka, na to jsou tu přece jeho ortodoxní propagátoři. A vůbec už mi nešlo o módu, Elvisovy věci jsem hrál vždycky a budu je hrát dál, i když se třeba na rokenrol zase na chvíli zapomene.

 

Módní jsou dnes i ty duety...

Myslíte? Pravda, točí se teď dost často, ale vždyť tu byly už dávno slavné páry typu Fitzgeraldová-Armstrong, anebo, nemusíme chodit daleko, i takoví mistři jako Simonová s Chladilem.

 

Víte, že desku s duety měl mít také Karel Gott?

Jo, to jsem věděl, ale přišli jsme s tím nezávazně na sobě. Slyšel jsem, že je připravuje i Marie Rottrová. My o nich přemýšleli ještě v době, kdy Pavel Vaculík za pomoci Standy Chmelíka a dalších dávali dohromady pár Bartošová-Sepeši.  A já přece natočil duet už dávno, Mosty s Lenkou Filipovou.

 

Náhrada za zmíněnou dvojici s Knoflíky lásky byla pro mnohé asi moc rychlá, nešlo to přece jen trochu odlišit?

Vždyť jde stále o jeden záměr, u jehož zrodu jsme stále my. I autoři, kteří psali pro Bartošovou se Sepešim, zůstali. Dva mladí lidé zpívající o lásce, proč ne? To přece ke střednímu proudu patří odjakživa. A také jsme potřebovali typy, které by zapadly do naší snahy udělat lidem na koncertě příjemnou náladu, pobavit je, zbavit problémů ze dne. Říkejme tomu třeba lidová zábava, což je sakra práce, má-li se vyvarovat podbízení nebo prostoduchosti. Nechtěli jsme tedy žádné zelené vlasy, stojky na jevišti a třpytivé kostýmy, ale lidi schopné zpívat civilně, a to sami a ve vícehlasu. Petra a Jirka s námi koncertují od loňského srpna a naše představy splňují.

 

Čili rozvíjení tradice Simonová-Chladil?

Kdyby se nám to povedlo, byli bychom jenom rádi. Když jsem se s Yvettou a Milanem kolikrát sešel na těch různých Ostravských loukách, vždycky jsem valil oči, jakou to jejich zpívání má sílu. Vykašlali se na Zlatého slavíka, a přesto se silvestrovské televizní finále těžko obešlo bez nich. Když v něm pak spustili, zpíval s nimi celý nárok. Nejde o to, zda je něco módní, ale jestli to je poctivý.

 

Zmínil jste se o Stanislavu Chmelíkovi, to je po Bukovičovi další jméno, které se kolem vás objevuje stále častěji. Začalo to saxofonem a kytarou na Parádě, nebo už dřív?

Dělali jsme spolu už na Mostech, pak jsem postupně poznal, že je nejen výborný muzikant, ale i člověk, s nímž mám spoustu společného.Nemám rád takové ty rváče za každou cenu ani honičky za prvenstvím, to mě drželo ještě jako kluka při sportu, ale tam to je zdravé. Muzika se naštěstí nedá měřit na dálku, výšku nebo rychlost, všechny ankety proto zůstanou zkreslené, úspěch v nich je vždy relativní. A jakákoliv snaha do nich víc či míň uměle zasahovat mi připadá jako jedna velká maloměšťárna. Proč o tom tak mluvím, Standa mi také dělá manažera, což je v téhle branži termín znějící pro mnohé stále pejorativně, ačkoli jinde je plně respektován, jako třeba zrovna v tom sportu. A vůbec nejlepším manažerským příkladem by asi byli Beatles.

 

Nebo z nedávna perfektivní come-back Tiny Turnerové.

Třeba. Manažér by se totiž měl především starat o záležitosti koncepce, a ne jak nejlíp a nejsnáz vydělat. Standa je právě naštěstí ten typ organizačního nadšence, kterého minuly touhy po mercedesech a vilách a kterému sedí hlavně dobrá muzika. A tak o ní přemýšlíme, hledáme cesty, jak ji zpestřit sobě i lidem, a především, jak se neopakovat. Paráda se dá vymyslet, ale co dál? Uvažovat o projektech na roky dopředu, o to jde. Také proto jsme se rozhodli pro společnou desku s tou Belgičankou, i když Standu pochopitelně ze všeho nejdřív chytil za ucho saxofon v jejích nahrávkách.

 

Díky, že jste to připomněl, už jsme to skoro zamluvili. Kdo nečte Jaromíra Tůmu v Mladém světě nebo neloví v nočním éteru zahraniční hitparády, tak o Viktor Lazlové asi nic neví. Kde se tu tak znenadání vzala?

Zřejmě shoda náhod, v obchodním smyslu i prospěšná schopnost lidí v Supraphonu mladě uvažovat. Každopádně to je pro vydavatelství zajímavý počin. O zpěvačce jsme věděli nejdřív jen to, že ji hrají na Bayernu, ale po poslechu jejího alba She, z něhož se vybíralo pro půlku naší společné desky, to už bylo jasné. Jsou na ní jen věci v tom nejsoučasnějším směru, který dostává nejrůznější škatulky jako nový jazz a podobně. Jemná elektronická muzika, složitější harmonie, barevné nálady, tak jsme to vzali jako výzvu k vlastnímu osvěžení a odpočinku od předchozího „tři, čtyři“. Svou roli měl i Karel Vágner, který nám Lazlovou doporučil, možná i jako oplátku za náš tip na Pavla Nohu, jehož jsme si původně vybrali k naší Petře Zámečníkové. Teď bych nechtěl, aby to vyznělo jako nějaký handl kus za kus, ale myslím, že je to docela pěkný příklad, jak si i vzájemní „konkurenti“ mohou pomáhat.

 

Jak tedy zní nový jazz a la Flop?

Nechtěli jsme, aby po otočení byl na desce nějaký tvrdý přechod, a tak jsme se proti rokenrolům otočili o dobrých 180 stupňů. Standa Chmelík sem s chutí složil hezkou věc tak trochu do bossanovy, Karel Vágner mi zas napsal kousek dokonce v 6/8 taktu. Ve studiu s námi byli i dva výborní kluci z TOČRu, klávesista Ivo Cíl, který se skvěle vyzná v syntetizátorech, a podle mě fenomenální kytarista Ivan Korený. Jazzem to však nenazývejme, už kvůli Chmelíkovi, prostě hrajeme tam soudobou muziku.

 

Bude po společné desce i společné vystupování?

Zatím to je vše jen ve stádiu plánů, rádi bychom Lazlovou pozvali, nejlíp asi na nějakou významnou akci, jako třeba Intertalent, aby se o ní vědělo. V televizi z hlediska valut připadá v úvahu pouze Televarieté.

 

Nemáte někdy chuť, při tom obklopení moderními zvuky a směry, odskočit si na návštěvu do stále dobrého Domu č. 5 nebo rozvázat hlasový glanc u nějaké pořádné dvanáctky, jako na Mostech a Chtěl bych umět napsat baladu?

Nejen chuť, je to i v plánu nové desky, kterou bych měl začít točit na podzim. Mimochodem, ta písnička z Mostů má docela zajímavou historii. S Rytířem jsme se sice dohodli na dvanáctce, ale on pak přinesl text na desítku. Ve studiu byl naštěstí pro danou chvíli důležitý člověk - Jan Spálený. Když jsme koumali, jak to muzikanti zahrají. Honza mi poradil, abych to klukům pomocně zazpíval. Aniž jsem o tom věděl, tak to natočil a nakonec jsme tam ten můj ranní chraplák nechali.

 

Takže to dnešní ranní ochraptění v telefonu nebylo výjimkou?

Ne, takhle mluvím po ránu vždycky, až se lidí diví, že se s takovým hlasem živím. Ale ještě k tomu připravovanému elpíčku. Já jsem v poslední době celkem záměrně na deskách potlačil dvanáctistrunku, protože bych tu novou chtěl postavit právě na ní a jenom s ní. Obloukem bych se tak vrátil k muzice, s níž jsem začínal, čímž ovšem nechci říct, že bych s ní i končil. Prostě příjemná kytarová deska, kde bych si jako doplněk k původním věcem možná mohl zazpívat i písničky,  které mě stále provázejí, Donovana, nebo krásné Here Comes The Sun od Beatles. A také bych zas rád akcentoval texty, které nebudou  jen tak nezávazné, ale dost adresné, aby se třeba i někdo chytil za nos.

 

Proto jsem se také ptal, už jsem si říkal, že se pomalu ukolébáváte do pozice, v níž, jak se říká, lidem nevadíte.

Za patnáct let, co zpívám sólově, jsem si sice začal vážit toho, že na mě chodí tři generace posluchačů, ale můžu vás ujistit, že štvu pořád dost lidí. To znají všichni, o koho zavadila popularita, i herci nebo sportovci. Jsou taková dvě hlavní období, kdy obzvlášť provokujeme. První bývá na začátku kariéry, Presley, Beatles nebo i Karel Gott by mohli vyprávět. Podruhé pak v době, kdy to s člověkem začíná jít dolů, to jsme si prožili asi všichni, kdo zpíváme déle, ale slyšel jsem to i od těch, kteří přišli až po mně. Já se při tom řídím jedním mým dobrým známým, který mi už dávno radil: nechtěj mít ze všech kamarády.

 

Taková ta potřeba, která nutí horolezce na nové vrcholy, vás tedy ještě neopustila?

Ne, pořád mě baví zkoušet, hledat, nechci se uzavřít. Jenom málokdo z těch, kdo dělají pop dlouho, může dělat výborně celý život jen jeden žánr. U nás si to dovolí asi jen pár lidí, třeba Hana Hegerová. Vždyť i takový Elton John předvedl v Praze na svém nezapomenutelném koncertě několik stylů.

 

Víte zároveň o svých hranicích, za které nemůžete?

Nechtěl bych se pustit do operety, natož do opery, což si někteří kolegové troufnou. Ani do tancování, to ale neznamená, že by se mi třeba Jirka Korn nelíbil, naopak. Já se prostě jen na nic takového necítím.

 

V posledním rozhovoru v Melodii před čtyřmi roky bylo hodně místa věnováno změnám v kapele. Jaká je dnešní sestava Flopu?

U bicích je už sedm let Petr Eichler, který si připravuje i programování automatů a na koncertech je kombinuje s živými bubny. Na bezpražcovou i normální baskytaru hraje Miroslav Ryška s výborným, moravským vokálem. Přibyli dva noví - klávesista a kapelník Michal Pavlík, který vystudoval violoncello na konzervatoři a hrál v pražských skupinách, mimo jiné u Tanga, a kytarista Horymír Vávra, ten zas spoluzakládal pražskou Pumpu. Na svých stálých místech zůstávají Jan Hauser a Karel Forner.

 

Mluvil jste tam také o nadhledu, který si snažíte udržet. Daří se to?

Je to nutné, protože občas se v téhle branži utápíme, jsme otrávení, utahaní, a ten nadhled pomáhá povznést se nad situaci.

 

Sázíte na něj i v soukromí?

Asi ano, člověk by se měl umět zastavit, zařadit sám sebe a tak snáz pochopit i místo jiných lidí. Mně pomohly dvě věci. Jako pro každé dítě byl i pro mě velkým zážitkem film. To až do deseti let, kdy si mě vybrali k natáčení nějakého krátkého snímku. A já najednou viděl všechna ta světla, techniku, jak je to umělý ..... Na takové odhalení bylo asi moc brzy. No a za druhé to bylo moje studium sociologie, které mně už dost pomohlo i ve všedním životě. Víte, některé situace jsou opravdu modelové, snad by se daly schematizovat i kvantifikovat, a tohle když pochopíte, jste najednou nad věcí. Tím ale neříkám, že bych to měl všechno nějak zjednodušené, naopak, to, že si spoustu věcí uvědomuji, je možná někdy i horší.

 

Třeba vám ten nadhled pomáhá i k udržení standardu, z něhož, podle mě jako Marie Rottrová, neslevujete.

Ale průšvihy jsou dál, sice už asi ne takové, jako byly v začátcích, kdy jsem ještě nerozuměl diplomacii kolem muziky. Mám na mysli jev, jenž trvá stále a nejen u nás, že totiž existují jednotlivci, kteří ze své zavedené pozice ovlivní produkci desítek interpretů, někdy pozitivně, ale někdy i dost negativně.

 

Podobné průhledy budou i na nové desce?

Mně se teď vůbec dost honí hlavou mezilidské vztahy, nejen v rámci intimních klišé, která jsou jak se zdá nevyčerpatelná. Zajímá mě spíš vztah jedince a třeba instituce. Konflikt dvou lidí, kteří se střetnou v situaci, kdy jeden vystupuje za své soukromí a druhý zastupuje oficiální stanovisko. Například někdejší spolužáci, kteří si bývali blízcí, měli stejné názory, hodnoty, ale časem každý vystoupil na jinou příčku společenského i životního žebříčku. Je to zašmodrchanec, který se pokouším rozmotávat po kouskách. Obdivuji ty, kdo podobné generační pocity dokážou postihnout vcelku, autenticky je přenést na papír, film nebo na jeviště. Třeba mi to občas vyjde i v písničkách.

 

František Fiala

foto: Ladislav Chmel