Karel Zich - podrobná zpráva o nehodě ze dne 13.7.2004
Postiženým byl Karel Zich, věk 55 let. Jeho fyzická kondice byla velmi dobrá, před a při ponoru nevykazoval žádné příznaky stresu. Potápěčská kvalifikace IANTD OWD, zkušenost cca 15 ponorů. Poslední předchozí ponor v září 2003 (Řecko). Kurz absolvoval u autora této zprávy, během kurzu neměl sebemenší problémy, ani teoretické, ani praktické. Nehoda se stala ve Francii, na Korsice, na lokalitě Iles Cerbicale. K zanoření došlo v 11:59, ponor trval celkem 48 minut, maximální hloubka 21 metrů, průměrná hloubka 12.1 metrů, teplota vody 23 °Celsia, slunečno, bezvětří. Přístroj se vzduchem v 15 l láhvi a automatikou Apeks ATX 50. Použitá zátěž 9 kg, oblek - kombinéza 7 mm. Ponor byl zabezpečen záložní lahví se vzduchem zavěšenou v hloubce pět metrů, potápěčská vlajka byla na lodi, potápěčská bóje u lodi, na lodi kyslíkový přístroj Spireta a lékárnička.
|
Profil ponoru byl sestaven na základě tabulky hloubek a časů dodaných autorem, v člěnění po minutách - profil byl ručně odečten z paměti potápěčského počítače (Pozn. red.) |
V
cca 11:00 hodin dopoledne jsme dorazili k lokalitě Iles Cerbicale v oblasti
Porto Vecchio. Po ukotvení jachty jsme se rozhodli absolvovat ponor v tomto národním
parku. Po vhození záložní lahve do pěti metrů jsem zpozoroval proud, proto
jsem do vody vhodil dvě lana s uvázaným fendrem na konci, jedno z přídě a
jedno z prostředka lodi, aby se po skoku do vody mohli ostatní bez vetší námahy
přemístit ke kotevnímu řetězu, po kterém jsem chtěl absolvovat sestup.
Současně jsem připravil člun a informoval kapitána, aby zajistil dohled a v
případě, že se někdo vynoří od lodi, pro něj dojel člunem a vyzvedl ho
z vody. Do vody jsem šel první a jelikož proud byl poměrně silný, usoudil
jsem, že by mohl být příliš náročný a proto jsem ponor na tomto místě
zrušil. Poté jsme se z jachtou přemístili o cca 100 metrů do závětrné
strany, kde jsem postupoval stejným způsobem. Zde byl proud již minimální.
Celou
devítičlennou skupinu jsem rozdělil na 3 skupiny, 4+3+2. Naší skupinu tvořil
Karel Zich, jeho manželka (IANTD AOWD + IANTD EAN, cca 35 ponorů),
další potápěčka s kvalifikací IANTD AOWD a IANTD EAN (cca 43 ponorů)
a já. Druhá skupina tří potápěčů byla zkušená (dvě osoby jsou v kurz
na Divemastera, jedna osoba PADI AOWD, cca 105 ponorů). Třetí
skupinu tvořila dvojice potápěčů SSI AOWD. Tato slupina chtěla
absolvovat ponor na dohled kotevního lana.
Po
zanoření po kotevním řetězu jsme se vydali proti mírnému proudu tak, že
jsme měli útes po pravé straně. Proud nebyl silný, navíc Karel měl
ploutve Oceanic Vortex, takže si myslím, že ho ani necítil. Terén byl poměrně
členitý a proud nebyl pouze od jihu na sever, ale každou chvíli se měnil a
to jak na směru tak i na intenzitě. Členitost terénu nám však umožňovala
se před proudem buďto schovat tím, že jsme se drželi blízko skal anebo
jsme se přímo chytili útesů. V zásadě se však nejednalo o extrémně silné
proudy. Během ponoru jsme sledovali murény, kanice a několik asi čtyřicetičlenných
hejn barakud. Celý ponor jsme absolvovali v buddy týmech já+Karel, jeho žena
+ 4. potápěčka. Během ponoru jsem neustále vizuálně kontroloval chování
potápěčů a tlak vzduchu nejen v přístroji Karla Zicha, ale i ostatních členů
této skupinky. Při dosažení 120 bar v lahvi Karla Zicha jsem celou
skupinu otočil a vracel se ke kotevnímu řetězu. Díky proudu jsme k tomuto místu
dorazili tak, že měl Karel Zich v láhvi tlak 90 bar. Rozhodl jsem tedy
absolvovat cestu pod vodou ještě jednou, avšak na menší vzdálenost, tak,
abychom se ke kotvě vrátili s cca 60 bar. Kotva sice ležela v hloubce
kolem 17 metrů, ale kdo se potápěl z jachty ví, že řetěz je hodně
vytažen. Byl přehozen přes blok kamene v hloubce asi 12 metrů. Plánoval
jsem výstup po kotevním laně zpět na loď s tím, že budeme absolvovat
bezpečnostní zástavku buď na řetězu anebo u bezpečnostní láhve.
Během
návratu však zesílil proud a to tak, že šestimetrové hloubce bylo fyzicky
náročně udržet se rukama výčnělků skal. Proto jsem rozhodl neplavat
proti proudu ke kotevnímu řetězu, který už byl poměrně daleko.
Absolvovali jsme dvouminutovou bezpečnostní zastávku v hloubce 6 metrů
(v menší hloubce to nebylo možné). Během této zastávky jsem v blízkosti
viděl další tříčlennou skupinku, která měla podobné problémy. Po dvou
minutách jsme se vynořili na hladinu, kde nás velkou silou unášel hladinový
proud směrem na sever, dál od lodi a od útesu. Z první skupiny se ke mně a
Karlovi přidala potápěčka (PADI AOWD), ostatním dvěma z naší skupiny a
dvěma z druhé skupiny se podařilo s vypětím sil doplavat k útesu a v příboji
na něj vylézt. Naše skupina byla proudem odnášena směrem na více vlnité
moře.
Na
hladině jsem komunikoval s oběma potápěči a ujistil jsem je, že se nejedná
o nic závažného, jelikož jsem byl s kapitánem lodi dohodnut, že v tomto případě
pro nás přijede a z vody nás vyzvedne. Doporučil jsem oběma použít šnorchl
či plicní automatiku. Karel Zich měl v tuto chvíli asi 50 bar v láhvi. Oba
potápěči reagovali klidně, bez příznaků stresu. Proud na hladině byl
silný a vlny dosahovaly 0,5 až 1 metru.
Mým
cílem bylo vytvořit tříčlennou skupinku v tělesném kontaktu, která bude
traverzovat směrem ke klidnější části moře tak, aby nedošlo k příliš
velké námaze. Během cca 20 sekund jsem zpozoroval, že Karel Zich neustále měnil
šnorchl a automatiku a neví, co má raději použít. Měl jsem pocit, že má
vlivem přicházející stresu pocit nedostatku vzduchu. Během těchto okamžiků
se jistě několikrát napil vody, což mi také oznámil. Ihned jsem k němu
doplaval, abych se ujistil, že má nafouknutý kompenzátor a abych ho fyzicky
i psychicky podpořil a zabránil tak panice. Naše vzdálenost před tím byla
tak 3 metry. Když jsem k němu doplaval (cca 5 sekund), oznámil mi, cituji:
"Ty vole, mě je blbě."
Situaci
jsem hodnotil jako zhoršující a proto jsem mu ihned rozepnul zátěžový
opasek, abych mu ulehčil od zátěže s tím, že si ho připnu k sobě,
abychom ho mohli použít při dalších ponorech. V této chvíli jej Karel
Zich ovšem chytil oběma rukama a sevřel je v dlaních obrovskou silou. Domníval
jsem se, že ho pouze drží, aby ho neztratil (nevěděl jsem, že je v bezvědomí,
protože jsem měl masku pod vodou a soustředil jsem se na opasek). Snažil
jsem se mu ruce rozevřít a v tento moment jsem zjistil, že ho nedrží, nýbrž,
že jeho ruce jsou v křeči. Opasek jsem silou vyškubnul a odhodil na dno. Od
tohoto momentu jsem se snažil probrat bezvládné tělo Karla Zicha verbálně
i fyzicky a to tak, že jsem fackoval tvář. Po celou dobu jsem se snažil držet
hlavu nad vodou tak, aby se do úst nedostala slaná voda, což bylo fyzicky
nesmírně náročné. Bylo také obtížné zjistit, jestli má Karel Zich puls
a jestli dýchá. Rozhodl jsem se pro umělé dýchání z úst do úst, což
jsem dělal cca 20 minut s přestávkami, abych nabral dech a trochu síly. Přitom
jsem po celou dobu držel hlavu nad hladinou. Bohužel čas od času nás nějaká
větší vlny zalila oba dva. Třetí potápěčka této skupinky po celou dobu
mávala o pomoc směrem k lodi. Byla od nás vzdálena jen několik metrů a vše
může v případě potřeby dosvědčit. Od vynoření po stav bezvědomí
uplynulo jen něco okolo jedné minuty.
Během
této doby kapitán lodi zjistil, že se objevila čtyřčlenná skupina potápěčů
na útesu, která mu ukazovala, že další jsou unášeni na moře. Proto se
rozhodl vytáhnout kotvu, safety tank, obě lana a přijet pro nás celou lodí.
V momentě, kdy dokončil všechny práce, aby se mohl za námi vydat (to vše
chvíli trvalo, protože byl na to sám), se na jiném místě vynořila zbývající
dvoučlenná skupinka, pro kterou se rozhodl jet nejdříve, jelikož byla blíž.
Díky tomuto časovému zdražení a silnému proudu, který nás neustále odnášel
pryč, se k nám dostal až cca za 15 až 20 minut. Karla Zicha jsme ihned vytáhli
na palubu, kde jsme spolu s ostatními členy posádky prováděli odsávání
tekutin z dýchacích cest pomocí Spirety, umělé dýchání z úst do úst a
CPR. Ihned jsme také volali vysílačkou pobřežní hlídku, která okamžitě
vyslala záchranný vrtulník. Bohužel nejbližší stanice je až v Ajacciu,
takže tam dorazil až 1 hodinu po vyslání May Day. Na loď se spustili dva záchranáři
a jedna lékařka, která už jen konstatovala smrt.
Loď
s posádkou a ostatky odplula do přístavu Porto Vecchio, kde probíhal velice
podrobný výslech (u mě 4 hodiny) všech členů posádku, kteří byli v přímé
souvislosti s nehodou a kapitánem lodi. Současně byla provedena expertiza výstroje,
se kterou se Karel Zich potápěl, zda není vadná či zda dýchací směs
neobsahovala nebezpečné látky. Soudní lékař provedl ohledání těla a na
základě výpovědí a svého úsudku označil příčinu smrti utonutím, a
proto nedal příkaz k soudní pitvě. Police z Ajaccia vyloučila způsobení
smrti třetí osobou a také vyloučila, že bych se dopustil nějaké chyby.
Ještě
na lodi jsem se spojil s českou konzulkou Dr. Ljubou Svobodovou, abych ji o
nehodě informoval a začal jsem zajišťovat repatriaci tělesných ostatků do
České republiky.
Tato
potápěčská nehoda je pro mě obrovskou tragedií nejen proto, že umřel člověk
během ponoru, kterého jsem se také účastnil (ne jako instruktor, ale jako
potápěč), ale proto, že zemřel člověk, který byl mým přítelem, člověk
blízký mému srdci, člověk, který kolem sebe rozdával lásku. Je pro mě
velice těžké unést tuto tíhu a štvavé články bulvárního tisku či
komentáře rádoby odborníků k celé události, o které neví zhola nic,
ubližují nejen mě, ale celé pozůstalé rodině.
Ve středu 28.7. mi primář patologie MUDr. Jiří Hladík informoval o tom, že pan Karel Zich prodělal infarkt. Smrt byla okamžitá.