Známe důvěrně proud Zichovy řeky?

(Melodie ?)

Kolem oběda - místo něhož jsme si vždycky povídali - Karel Zich sípá a huhlá. Jestli se to odpoledne zlepší, jak ujišťoval, nevím.

Každopádně večer na koncertě zní jeho hlas jako jeden z ideálů rockové hudby; ostře i sametově, napjatě i lehce, lahodně i jakoby přešlý únavou, zkrátka dynamicky. Jako hlas bezesporu velký objemem i silou, ale naštěstí dnes už - po dlouhém vývoji - zbavený nectností „pěvců“: fintivosti, siláckosti a rekordmanství /nej:-delší tóny, -větší výšky, -tišší tóny,-rozechvělejší atd.).

Dva koncerty, které jsem před tímto rozhovorem zažil, by žádnému zpěvákovi na klid nepřidaly: v pražském studentském klubu Iuridika pohřešoval Zich svou dvanáctistrunnou kytaru  a užuž uvěřil, že mu ji při televizním natáčení někdo ukradl, před jeho první samostatnou Lucernou visely plakáty slabý týden, ještě k tomu málokde, a on nevěděl, dokud se skrz oponu nepodíval do sálu, jestli to nebude návštěvnický propadák.

Právě tehdy se však ověřilo ono známé: Kdo umí, umí. Publikum si vytleskávalo přídavky a moji přátelé z Wiesbadenu se museli držet židlí: prý u nich doma by se v té chvíli už určitě tančilo v uličkách a před pódiem. Můj živočišný barometr hlasového krásna - mrazení v zádech - poskočil tam, kde bývá při zpěvu Hany Ulrychové nebo Luboše Pospíšila.

Když opustil Spirituál kvintet a v roce 1973 se vydal na sólovou dráhu, byl Karel Zich hotovým zpěvákem. Od té doby se zlepšil mnohem víc, než ukazuje jeho popularita ve Zlatém slavíku - 1972 - 101., 1973 - 12 (mj. za Frídlem, Bartoněm, Ulmem a Sodomou), 1974 - 5. (těsně před ním Laufer), 1975 - 6. (plus Schelinger), 1976 - 8. (plus Rezek a Korn), 1977 - 9. (plus Břoušek a Prejzek, kteří v nejdivočejších výsledcích slavičí historie málem „porazili“ Matušku), 1978 - 7. (bez Laufra i Matušky, přibyl Helekal), 1979 - 5.

Především se dopracoval vlastního stylu : rockové frázování, rytmické cítění a všudypřítomný mladistvý zápal jsou v něm podstatnější než někdejší detailní presleyovské nápodoby. V ničem to není prokazatelnější, než právě v Zichově pověstné presleyovské směsi v závěru koncertů. Bude to znít rouhačsky, ale připadá mi, že Zich chvílemi zpívá ještě líp Presleyho repertoár než kdysi sám Presley; ne presleyovštěji, ale ještě o stupínek víc pružně, horce a energicky.

Může se zdát, že vrozená melodičnost Zichova hlasu přitom není dost využita, ale právě její spíš tušená přítomnost zvyšuje svou dráždivostí celkový účin. Podobný je i „matuškovský efekt“; Zichův baryton se ve skutečnosti často pohybuje v tenorových polohách, protože však přitom neztrácí svou ocelově temnou barvu, vzrušuje v těch okamžicích svým napětím.

V několika směrech je Zich osobností výjimečnou. Jako jediný z našich velkých hlasů si přes polovinu repertoáru skládá sám (náběh k tomu míval Karel Černoch) a zcela sám zkomponoval všechnu hudbu svého prvního alba Dům č. 5. Málokdy během koncertu opustí hudební nástroj. Stal se nezávislý na spolupráci s velkými orchestry. A dělá své programy celý večer sám se třemi hudebníky ze své skupiny Flop, bez „předskokanů“ v první polovině, bez girls atd.

Nedělá, ani nenechá ze sebe dělat „typ“. O to to má těžší. (Lehčí zas o tvářnost, zpola sršatou, zpola nevinnou). Střední generace už po něm konečně nechce smoking a kantilény - a středoškoláci zase chrčivý hlas a odřené džínsy.

Přesto přese všechno mám pocit, že pocit, že Zichův výkonnostní strop je ještě výš a že jeho koncerty ještě nejsou tím svátkem, jakým by jednoho dne mohly - od začátku do konce - být. Z toho vycházely mé otázky. A taky z nejistoty, jestli je Karel Zich „zpívajícím filozofem“, jak podle univerzitního diplomu psal jeden deník (neb myslím, že není), nebo jestli je - když hraje s Amforou hokej a když říká „kluci z kapely“ - obyčejný kluk (bylo by to pěkné, ale nemyslím). Začalo to už výběrem fotografií. Chtěl jiné než bývá zvykem. „Abych tam pořád nebyl někde sám s kytarou....“

Jenže ty prostě jsi na scéně s kytarou ....

„Ale já dneska hraju i na mellotron, vždyť už to nejsou pořád jen kytarové písničky, hraju jinak, tak proč pořád ... Hele, je nás málo, nejsme jako AUS, na fotku se vejdeme, tak proč bychom tam pro změnu nemohli být všichni?“

Proč tak střídáš textaře?

„Ááále nestřídám ... U nás hodně textařů stále ještě žije v takové stylizační manýře. Mně se zdá, že třeba v Polsku mají texty daleko  vyšší  úroveň. To nemyslím jen takového Grechutu, ale i ty komerční: třeba Dwa Plus Jeden nebo písničky, co dnes dělá třeba Krajewski, jsou milé a příjemné“.

Ten Novotný, to je ten, co dělá pro Spirituály?

„Ano, Franta. My jsme spolu udělali takových pět písniček, které měly být v televizi. Ty byly krásné, ovšem šansony. Na to on je. Na šlágry asi ne. Já ho do toho trochu tlačil, a myslím, že už to dělat nebudu. On je milý, když dělá ty své básničky. Teď mu konečně vyjdou knižně. A tak mimochodem si plánujeme, že spolu třeba uděláme něco ve Viole, takovou tu druhou polohu. Mně se celkem dobře dělá s Michalem Bukovičem, i když se to taky trochu musí překopávat. On totiž když řekne, že text přinese, on ho opravdu přinese. To kdyby býval měl Zdeněk Rytíř! Mně se se Zdeňkem dělalo vůbec nejlíp, i když mi taky napsal dva texty slabé. Ale skončilo to na té nespolehlivosti. Toho času  není opravdu tolik, aby sis mohl dovolit na někoho třikrát čekat zbytečně. Bukovičovi třeba řeknu „hele, to se mi nelíbí“ a on opravdu druhý den přinese něco úplně jiného“.

Mě by v souvislosti s tou Iuridicou i Lucernou zajímal tvůj vztah k mluvenému slovu. Připadá mi, že málo zpíváš a hodně mluvíš ...

„Ta Lucerna byla moc ukecaná. Brali jsme ji po Matuškovi, který onemocněl a já byl poprvé opravdu nervózní. Dali jsme si podmínku, že reklama bude včas. Nebyla. Zagorová, Korn a Gott mívají plakáty vylepeny pomalu tři neděle.“

Josef KolínMně vadilo, když ses opakoval. Třeba při ohlašování starších písniček: že se ti přesto stále líbí atd. A taky jsem byl na pochybách, jestli kapelu nepředstavuješ moc důrazně. Jestli kamarádství není něco, co člověk na vás pozná, aniž by o tom mluvil...

Možná jsem to zbytečně akcentoval. Ale i tak bych ti k tomu řekl pár věcí. Ty asi nevíš o našich podmínkách. Třeba když zakládali kapely Čech, Korn nebo Petra Janů, tak už to vždycky bylo z něčeho; přišli lidé, kteří měli vybavení, nebo se vzal zvukař, který měl kus aparatury, nebo se to zorganizovalo přes něco nebo přes někoho. A my jsme fakt založili kapelu z ničeho. Nechci vyjmenovávat, co to všechno znamená a co všechno jsme si prožili. Teprve teď je šance, že budeme bez dluhů. Doteď v nich jsme. Já jsem se úmyslně orientoval na Pepíka Kolína, který v kapele zdaleka není jen jako bubeník a multiinstrumentalista. Myslí daleko komerčněji než já, co - jak dneska vidím na koncertech - zřejmě je dobré. A já si v proporcích toho pořadu naopak mohu dovolit dělat pár vážnějších věcí. Hrát celý večer šlágry by mě nebavilo, a zase hrát celý večer Penzión blues taky ne.
A navíc by na to ani nikdo nepřišel.

To je otázka. Jak v Iuridice, tak v Lucerně, přestože by sis  řekl, že publikum bude úplně jiné, lidé nejenže ty nejnáročnější věci přijaly, ale dokonce nejlíp ze všeho. Myslím Penzión blues, další rytířovku, Život, Dým jen dým a Love me Tender bez mikrofonu.

„Ano, takovéhle věci budu mít v repertoáru vždycky. Ale uvědom si, že tys viděl dva koncerty a my jezdíme po celé republice. Třeba v Polsku, tam bych si troufal tyhle písničky i percentuálně zvednout, protože tam přijímají blues daleko líp než u nás. Ale mohu ti říci, že kompletně na celé Moravě ti na blues nikdo moc nezabere, ještě tak občas někde na Slovensku“.

Nejde mi jen o blues, ale třeba i o ty humory. Dneska to dělá kdekdo. U tebe Karel Forner. Mě by zajímal průzkum, nakolik o to lidé stojí.

„Tys viděl opravdu netypická představení...“

Myslíš, abych jel na venkov?

„Ne na venkov, to už stačí třeba Olomouc, Mariánské Lázně nebo České Budějovice. Tam by sis, málo platné, udělal úplně jiný dojem. Mě navíc baví zpívat rytmičtější věci komerčního charakteru. U nás je zvykem se za komerci stydět. Proč? Proč neudělat písničku, při které se tancuje, když není jó praštěná. Vždyť nemusí každý text mít bůhvíjakou informační hodnotu, písnička může mít i fůru jiných funkcí. Na některých koncertech bys třeba viděl , že lidi nechtějí Fornera vůbec pustit, nebo že písničky z nové produkce, kolínovské, chtějí opakovat. On je Kolín takový beran, houževnatý, umí se strefit. Jsem rád, že to dělá, protože bych to asi těžko vzal ještě od někoho jiného, aby mi vymýšlel komerční písničky. Jeden takový stačí. A když hraje se mnou v kapele, je to tím lepší. On je svým vkusem a myšlením jinde než já, ta pestrost mě baví, nebavilo by mě uzavírat se do jednoho stylu. Tak jako jsem miloval a miluju Elvise a Beatles, zrovna tak se mi líbí třeba CSNY nebo Stevie Wonder, kterého bezmezně obdivuju. Když si pouštím desky od Presleyho až po Prestona, proč bych podobné věci nemohl i zpívat? 

Dobře, když je to tak, přijdu tedy na koncert, kde mi Zich opravdu předvede, co všechno má rád a umí. Mně nevadí Forner, vůbec ne jako kytarista, harmonikář, autor a zpěvák, ale ani jako komik; má ohromná místa.  Jenže by to všechno chtělo míru. Protože za chvíli třeba ztrácí tu imitační sobotovskou techniku, nápady i kontakt. Vědět, kdy přestat. Ale i tak jsem přesvědčen, že čím víc ty budeš zpívat, tím líp!

„Tohle beru, teď jsem pochopil, oč ti jde. Jen ještě k tomu mluvení: když jsem začínal zpívat sólově, neměl jsem s tím žádnou zkušenost. Ve Spirituál kvintetu jsem mlčel; z těch, co mluvili, se mi vždycky líbil Dušan Vančura, protože měl vtip a nikdy nebyl natolik sarkastický, aby to už znervózňovalo. Když jsem tedy začal dělat na svém prvním pořadu, díval jsem se, jak to dělají jiní. A došel jsem k tomu, že u nás je strašné množství neuvěřitelně stylizovaných pořadů. Kdy za tím mluveným slovem vidíš, že je předem napsané. A zpěvák nebo zpěvačka jako kdyby to skoro četli. Chybí tomu větší srdečnost, hlavně normálnost. Takže ten můj další pořad zase nebude žádná recitace“.

To je v pořádku. Jen aby ses nedostal do druhého extrému, do takového trošku klackovského kamarádění, jestli mi rozumíš.

„Jo .... Tady bych chtěl, aby Karel Forner už víc uplatnil sebe - on nemusí dělat Sobotu, on sám má komický dar. My jsme teď všichni zblázněni do Cimrmanů. To bych chtěl, aby bylo pro nás měřítko, ne jít někam dolů“.

(Zvedl jsem pak sluchátko a optal se Ladislava Smoljaka, jak se mu líbí Zich, aniž bych mu doteď prozradil Zichovo vyznání. „Má žena ho zbožňovala a já se jí vysmíval, protože se mi zdálo, těsně potom, co odešel ze Spirituálu, že tím tremolem moc straší, takový jako čert. Pak se ztratil a teď se mi líbí. Moc mám rád to s tou klavírní mezihrou,“ a dávný vynálezce ankety Zlatý slavík přesně zanotoval, co Zich hraje v písní Proud řeky důvěrně znám, čímž vedle hudební paměti osvědčil i vkus.)

Singlem v NSR jsi začal spolupráci s tamější produkcí. Co když tě tam předělají, jako kdekoho z našich zpěváků?

„Je mi jasné, kam míříš, ale přesto si myslím, že mě hned tak někdo nepředělá“.

Máš v zahraničí nějaké plány nebo bereš, co přijde?

„Tak třeba Polsko: před rokem, kdy tam toho o nás nikdo moc nevěděl, byla v sále taky jen polovina lidí, i když koncert byl jinak dobrý. Teď naposledy už byl sál co sál vyprodaný. A stačila k tomu opravdu Wiosna estradowa, kam jsem udělal asi čtyři televize, v rádiu začali hrát Kilimandžáro a Na prvním programu.... Což je pro mě asi lepší než třeba vyhrávat Sopoty, protože pro samotné Poláky možná nejsou směrodatné. Třeba Opole a dnes i Jelení Hora pořádají festivaly bezprostřednější, skromnější, které jsou tam neobyčejně populární. Ono to spíš ustupuje od těch bratislavských lyr a těch monstre-festivalů. Na Lyru už tedy asi nepůjdu, i když jsem tam býval skoro pravidelně. Přitom fakticky snad jen kvůli tomu, že se mi Bratislava v létě hrozně líbí, že jsou tam pěkné holky a prima lidi a sešla se tam celá naše branže. A s tím, co jsem tam zpíval, jsem se stejně nikdy nesnažil během jedné písničky ohromit národ“.

Nebyla by v Polsku šance prodávat tvé první LP?

„Já už ho nechci. Dneska mě na něm moc mrzí, že se tam nepovedly některé texty. Taky se mi zdá, že to bylo možná i příliš ohlížení se nazpátek. Příliš melancholie“.

Co se ti s odstupem času zdá dobré?

„Pořád Penzión blues, i když bych ho dnes radši nahrál tak, jak ho děláme s Flopem. Tuhle písničku budu zpívat - budu-li ještě na pódiu - za pět, za deset let. Je v ní fůra věcí, kde se pořád mohu k něčemu dopracovávat. Potom z těch ryze oddychových Sám se svou kytarou. Ve své době jsem měl rád od Borovce Jak jdem tím zdejším světem“.

Tu já mám pořád: „A pak tu nejsme, a stejně svítá“. A co ze singlů?

„Tvůj vlak, i když Zdeňkův text mohl být ještě lepší. No, a holt ta Majoránka, sice hrozná jako nahrávka, kdy jsem se s Otou Petřinou, který to aranžoval, pohádal ve studiu ...“.

Co se ti na tom aranžmá nelíbilo?

„Těch dvanáct nebo šestnáct nesmyslných úhozů na kytaru na začátku. Pak jsou tam smyčce napsané tak, že se vůbec nepojí. A ta kytarová mezihra v harrisonovském či jakém stylu se tam vůbec nehodí. To je prostá, krásná písnička, která se vůbec nemusí do ničeho tlačit“.

Kdo ti jako aranžér vyhovuje?

„Dneska Pepík Kolín. On má cit. Je to asi i v tom, že si pořád drží kontakt se vším, co se ve světě právě hraje. On rozumí i té elektrice a akustice. To už totiž naprosto nutně souvisí s aranžérstvím. Ten styl popelkovského aranžmá, že se to napíše do not a pak třeba ani do studia nejde, to fakticky už dneska není možné.

Jak jsi vůbec na tom s dalším albem?

„Zjistili jsme, jak si nahráváme koncerty na Kolínův magneťák Uher, že všechny snímky vycházejí líp než ze studia. Tak bychom nejraději natáčeli živě. My bychom měli písničky na nové LP, ale uvědomili jsme si taky, že vlastně co jsme s Flopem dohromady, nic uceleného není. Takže to budou naše nejúspěšnější společné písničky a zpoloviny nové. Takový můj nový nástup, který - i když se už udál před dvěma a půl rokem - by se taky odrazil na albu. Hlavně se těším na jedno blues s Kolínovou foukací harmonikou, což ale chce bezpodmínečně Rytířův text, to je dělané pro Zdeňka.

Kolik bude v tvém novém programu přejatého repertoáru?

„Žádný. Čím dál tím víc mě baví dělat původní písničky. Taky jsem zjistil, že až na Alenici (pozn.red.: Alenku v říši divů) jsem z cizího hitu u nás šlágr neudělal. Navíc to v původní verzi těch Australanů, New World, podle níž jsem to dělal, vůbec šlágr v Evropě nebyl. A Smokie to nahráli až tři roky po mně. Otázka je, jestli Alenici, kterou lidé pořád chtějí, nedat do starší refrénové směsi. Proč směs? Aby neunikal prostor pro nové věci. Navíc Kolín ty směsi dělá citlivě, třeba Elvisovskou: správně bombastický začátek, rock´n´roll tam pořád není, vlastně přijde až na konec. Snad mohl být větší kousek z It´s Now Or Never, jenže on mi to dal o kvartu výš než Presleyho originál, což bylo lepší kvůli celkové podobě těch transpozicí. Ne, tohle už dělat nebudeme, připravujeme směs lidových písní se spoustou Kolínových aranžérských fórů, a spíš pro zahraničí. Zpívat budeme trochu ve stylu Singers Unlimited, rovné tóny, učíme se to jak blbci; ty slušné harmonie.

S Karlem ForneremVšiml sis někdy vokálů u Pink Floyd nebo Yes?

„To jsou dvě věci, které obdivuji u zahraničních špiček: vokály a rytmus. Mohou hrát bez basy i bicích a pořád to lidi roztleská. A všichni jsou vyzpívaní z nějaké koleje, kostela nebo odkud. Celé to hudební myšlení je už vyspělejší. Nemusíš myslet na cantus firmus, ale zpíváš automaticky druhý hlas, a ten musí sedět. Taková ta běžná vyzpívanost u nás chybí“.

Promiň, já si ten dětinský dotaz přece jen neodpustím: proč Jan Hauser zároveň dělá zvukaře a sedícího, neviditelného baskytaristu?

„Tehdy jsme nemohli žádného zvukaře sehnat. A je to nezvyk, a mně se vždycky líbí, když se lidi něčím provokují. Dokonce chceme, aby „Papírek“ jednu píseň od mixážního pultu i zpíval. A to ještě je houby! To máme osvětlovače Honzu Leše, to býval jeden z výborných beatových zpěváků. Tak jsme si řekli, že i on by možná mohl zpívat. Coby ne?“

Tolik by se mi chtělo popisovat Zichovo rozhlaholování se nad jeho kluky a vůbec pohodu ve Flopu. A že Flop taky v anglickém slangu označuje propadák, což v tomto případě neplatí atd. Jen bych nesměl vědět, jak křehká jsou muzikantská společenství a jak každý zpěvák je ve své podstatě stejně tím osamělým běžcem, jehož závod nikdy není u konce.

Jiří Černý