Sázava namísto vykoumaných koncepcí

(Melodie ?/1983)

Začátek letošního roku musel Karlu Zichovi připadat jako splnění klukovských přání. Podařilo se mu totiž natočit „presleyovské“ album Paráda, kde textař Michal Bukovič přebásnil klasické rock´n´rolly s duchaplnou elegancí (viz Tutti Frutti = Kudy tudy), což se dá přirovnat ke složení Rubikovy kostky v osmnácti sekundách. Zichova snaha trefovat se do Presleyho hlasového naturelu je ovšem nahony vzdálena nějakým jarmarečním atrakcím - je výrazem upřímného obdivu k jednomu z velkých pěveckých vzorů. Karel Zich navíc „orámoval“ Elvisův zlatý repertoár vlastními písněmi, z nichž ta titulní se stala bestsellerem. A než album vyšlo, vyjel si jako nečekaný vyslanec této hudby pod reklamní visačkou „recordando a Elvis Presley“ k vystoupením do Španělska. Sotva v dubnu zaměnil Kanárské Ostrovy za útulný sál v Domažlicích, udělal „flop“ z pódia a zlomil si nadvakrát loket. Na dvou místech - u kytary a basové kytary - pak „povyspravil“ tón své doprovodné skupiny Flop a po třech letech tím definitivně dal za pravdu Jiřímu Černému, který v posledním velkém rozhovoru s ním (viz Melodii č.2/1980) nevtíravě klade otazník za jeho nadšená slova na adresu tehdejší sestavy Flopu (Karel Forner - kytara, Jan Hauser - basová kytara a Josef Kolín - leader a bicí).

V tomto období zichovské „nové tavby“ jsme se setkali. Karel Zich už nehovořil o kamarádech, nýbrž o týmu: Musím mít vedle sebe lidi, kteří plní funkci týmu. Jestliže se člověk utápí ve svých subjektivních názorech, brzy to pozná na výsledcích“. A zcela zavrhl únik do světa spekulativních příslibů, který jsem mu dotazem na novou koncepci nabídl: „Koncepce, to je silné slovo. I když dnes o své práci přemýšlím možná ještě daleko víc než předtím, neznamená to, že tu budu znovu vynášet absolutní soudy, které mohou za pár let vypadat směšně. Pro mě je jedním z východisek nový, Pragokoncertem připravovaný program Paráda, který splňuje mé představy. Chci se na sebe kouknout shora, ale všechno závisí na konkrétních písničkách a když je nebudu mít, veškeré proklamace mohu zahodit.“

Co tě přimělo ke změnám ve skupině Flop?

„Zkušenost. Flop začínal v roce 1977 jako folkové sdružení, jehož kytarový zvuk zabarvoval multiinstrumentalista Josef Kolín, který navíc umí psát hity - třeba Na prvním programu a Měla na očích brýle. To byla ta naše stará koncepce: je nás strašně málo, ale bude to hrát. Naším cílem byly koncerty v klubech, ale jakmile se o nás stále více začaly zajímat velké sály, už nebylo možné, aby bubeník spolupracoval s basou, na kterou hrál Jan Hauser patnáct metrů od pódia u mixážního pultu, nebo aby skupina vystupovala bez skutečného sólového kytaristy. Ta přestavba začala už odchodem Josefa Kolína, jehož funkci vedoucího převzal hráč na klávesové nástroje Milan Lejsek, současně jako bubeník nastoupil Petr Eichler, který hrával s Petrem Spáleným a Jiřím Kornem“,

Tady jistě sehrály svou roli jak vztahy ve skupině či koncertní požadavky, tak tvé nové stylové záměry...

„Věděl jsem, že nezůstanu u folku, i když něco ze své folkové minulosti vždycky budu mít - ale jen pro ozvláštnění - v repertoáru. Pro folk bych se musel obklopit specialisty také po pěvecké stránce, přitom střední proud toho typu, k jakému směřuji, se musí opírat především o pevnou rytmiku“.

Karel Forner a Jan Hauser přesto zůstávají členy Flopu?

„Ano, protože v něm vedle doprovodu v některých skladbách (využíváme třeba Hauserovy vysoké fistule) mají i další důležité funkce, Jan Hauser jako zvukař a Karel Forner, který se sólově zúčastnil i Bratislavské lyry, jako zpívající skladatel. S Fornerem jsem Flop zakládal, když jsem se s ním setkal v NDR, kde doprovázel Jaromíra Mayera. Je mi sympatický svým zaměřením na folkový repertoár, zpívá se mnou dvojhlasy, hraje na foukací harmoniku a jistě teď bude mít víc času na skládání. V mém novém pořadu má samostatný blok. Pro něho je to příležitost, a já nemusím mít v programu zpěvačky. Lenka Filipová ti může potvrdit, jaká je to pro ženu zátěž absolvovat naše náročné turné. Navíc není snadné sladit koncertní kalendář, má-li i zpěvačka své závazky ve studiu či televizi“.

Letos na jaře jsi přijal další nové hráče a původní „partičku“ jsi definitivně přeměnil v kapelu...

„Basový kytarista Petr Pechman má už leccos za sebou, dlouho se léčil z úrazu, když ho na jevišti zasáhl elektrický proud a při pádu si zlomil páteř. Po dlouhé rekonvalescenci působil u Tučňáků. Kytarista Václav Krejčí hrál takřka vše, od popu po jazz, ale teprve s příchodem k nám se profesionalizoval, předtím pracoval ve výzkumném ústavu. Kapela podle mých představ nemůže jen realizovat koncerty, ale musí být hnacím motorem i pro mě, přicházet s nápady i oponovat, tohle by se mělo předělat, tohle nedělat ... Proto věřím v týmovou práci i mimo rámec kapely a soustavněji spolupracuji také se saxofonistou a aranžérem Stanislavem Chmelíkem (zahraje si s námi především v zahraničí, kde velkou část repertoáru tvoří retro) a textařem Michalem Bukovičem. To je životní optimista, který začínal vymýšlením vtipných spojení, jako na příklad Újezd na lesy namísto Memphis Tennessee, a najednou mi odevzdal slova k písni Mosty, kde šla legrace stranou. Teď, na novém albu, mám od něho některé velice vážné texty, například ke skladbě Světy. Tak jsem se konečně obklopil týmem, který je schopen žít jako organismus a namísto nahodilosti udává směr“.

A tím směrem jsou...

„Moje písničky, Presleyovská deska byla jen odbočkou, i když velice radostnou, a já jsem Supraphonu vděčný za to, že mi ji umožnil. Původně to měla být deska pro export, ale nám to bylo trochu líto. Nakonec vyšla necelých pět měsíců od odevzdání fotografie na obálku. Výsek rock´n´rollového retra je ovšem to jediné, co chci z převzatých věcí zachovat ve svém repertoáru.“

Přitom k tvým dřívějším úspěchům patřily zahraniční písně Alenka a říši divů a Mosty...

„To jsou právě ty výjimky, které potvrzují pravidlo. Když jsem je natočil, málokdo je znal v originále. Já jsem si dokonce dřív myslel, že v Mostech jsou ženské hlasy a na svůj omyl jsem přišel, až když jsem poznal skupinu Air Supply, která je nazpívala. Podobné to bylo s Alenkou z repertoáru skupiny New World, neboť Smokie ji přejali až po mně. A třeba Burning Love jsem zpíval už v době, kdy Presley ještě žil .... Nikdy jsem nečapl po momentálním zahraničním hitu. To Kolín chodil třeba s návrhem, abych nazpíval Jamajku!“

Sun Of Jamaica?

„Ano. Pro mě je největší paráda, když se šlágrem stane původní skladba. Kdyby však už neskončila spolupráce s Lenkou Filipovou, do jedné písně bych se býval určitě pustil: Up Where We Belong“.

Na albu Paráda jsem víc ocenil tvé podání pomalých písní. V těch rychlých cítím rozdíl ve prospěch Presleyho útočné a živočišné dravosti a ostrého frázování...

„Byl to vlastně první větší pokus převést rock´n´roll do češtiny a málo platné, textové spoje tu vytvářejí určitou fonetickou stavbu, kterou lze někdy vyzpívat jen na úkor drivu. Při Bukovičově vtipu se navíc musím vyvarovat toho, abych humor nepodával v afektu. Díky Parádě teď chodí na mé koncerty dvě generace posluchačů. A divil by ses, jaký je u těch nejmladších zájem o rock´n´rolly, o Presleyho ...“

Hovořil jsi o své čtvrté velké desce - jak se bude jmenovat?

„Není všechno paráda.“

???

„Tak se jmenuje jedna moje píseň na text Michala Bukoviče, takový rockový houpák, který tam jako jediný bude zastupovat styl retro“.

Jak bude vpadat zbytek desky?

„Jako úplná všehochuť, od folkových písniček, přes kytarovky, až po věci s dechy, trochu snad i ve funky rytmu, jaké jsem dřív nedělal. Aranžmá budou hodně využívat syntezátory, klávesové nástroje, ale smaže se i absence sólové kytary, jaká byla citelná na albu Mosty. Nálada písní se bude odvíjet v obou mých obvyklých polohách, v té vážnější, i v té lehčí, humorné. Ale trefování se do kritiků už tam nebude“.

Mě se na písni Životopis nedotkl samotný fakt trefování se do kritiků, a naopak bych uvítal vtipný nápad - ale ne písničku s tak žlučovitým textem. A podsouváš-li kritikům, že nemají rádi hudbu, nebo se jí dokonce vyhýbají, je to pořádný podraz...

„Nechtěli jsme s textařem Zdeňkem Rytířem urazit šik kritiků, bylo to míněno na jednoho z nich. Původní záměr byl žertovný, ale uznávám, že v tom chvatu spojeném s natáčením desky jsem neodhadl míru impertinence Rytířova textu. Zdeňka jsem bral jako garanta, že tu záležitost nepřežene. Celé to mělo být pojato mnohem lehčeji, mládkovsky, takhle se z toho stala bublina, o kterou nám vůbec nešlo.

Jak v kritické, tak v mé práci je třeba zachovávat určitý odstup, a to se mi právě u této písně nepodařilo. Není všechno paráda“.

Nebylo tedy zbytečné doporučovat kritikům za vzor - bez ohledu na generační rozdíly - Lubomíra Dorůžku, když se k němu beztak celý okruh spolupracovníků Melodie hlásí?

„Nešlo mi o míru kritičnosti, připouštím, že může být značná, ale o úroveň, s jakou se kritika podává jako literární útvar, jak jej znám ze svých studií estetiky. Když třeba Jiří Černý intuitivně odhadl, že jsem nějakou píseň nazpíval v indispozici, opravdu jsem si vzpomněl, že jsem tehdy žádal, aby se natáčelo večer a ne v osm ráno - musel jsem mu dát plně za pravdu. Stejně dopadlo, když jsem chtěl nechat předělat některá místa v textu a pak jsem od toho ustoupil.“

Jak bude reagovat na nabídky ke spolupráci mimo rámec Flopu - v televizi, s velkými orchestry...

„Sám víš, že ve středním proudu, mimo úzký rámec nějakého ortodoxního stylu, platí určitá pravidla diplomacie a není možné diktovat si podmínky. Důležité je, aby má píseň byla dobrá bez ohledu na typ pořadu, v jakém odezní, aby byla podle mých představ zaranžována, abych byl přítomen při natáčení základů. Já dneska zastávám názor, že už neplatí výhody malých kapel, když ve velkých orchestrech jsou dobří hráči. Není to žádná ostuda dělat  s velkou kapelou - tak jsem posbíral už několik pěkných nahrávek, třeba Jednou jsem tě získal málem, kterou ostatně aranžoval vedoucí mé skupiny Milan Lejsek. Proto třeba teď chystám tři nahrávky s Točrem a budu vystupovat i na jeho galaprogramech“.

Diplomacie zjevně stála u zrodu tvého prvního singlu v NSR, který přinesl píseň Lady Summernight, německou verzi staršího snímku skupiny Pop Tops, kterým se snažila zopakovat úspěch svého předchozího hitu Mammy Blue...

„Tu píseň mi vybral samotný šéf firmy Slezak, zpočátku to vypadalo bezvadně, ale už na tiskové konferenci v Mnichově vadilo, že texty obou písní (na druhé straně bylo Já si tě najdu), které mi připravili, jsou i na německé poměry triviální. Ani aranžmá nebylo současné, což byla o to větší škoda, že k dispozici byli výborní hráči. K tomu si připočti i to, že třeba jen ten měsíc vyšlo v NSR 320 singlů různých interpretů! Přesto mi právě tato deska přinesla pozvánku do pořadu Ein Kessel Buntes, a rozhodně mi neuzavřela cestu k další spolupráci. Se západoněmeckým partnerem se však shodujeme na tom, že úroveň textů si tentokrát pohlídají a že je škoda nevyužít našich dobrých muzikantů, s nimiž připravíme snímky v Praze“.

Co říkali „Presleymu z Prahy“ Španělé?

„Byla to pro nás velká neznámá, z naší populární hudby jsme tam byli první - žádné velké zkušenosti. O to příjemněji nás překvapilo prostředí i publikum. Že bylo vděčné za Presleyho věci, to se dá pochopit, ale právě tak dobře přijali i naše písně: Čím jsem já, Jednou jsem tě získal málem a jiné“.

Co tvé někdejší prohlášení, že už nebudeš soutěžit na Bratislavské lyře? K letošnímu druhému místu za tvou a Bukovičovu píseň Jeden tón ti blahopřeji!

„To jsou zase ty kategorické soudy! Vymyslel jsem písničku pro muzikanty, kteří jsou zahlceni náročnými partiturami a s chutí si zahrají něco jednoduchého. Celou Lyru jsem bral jako výlet, protože mám to město velice rád. Bez nervů jsem si odzkoušel své a šel se procházet, na nějakou trofej jsem ani nepomyslel. A když pak došlo k jejímu udílení, neměl jsem co na sebe, šaty ani kravatu. Nakonec jsem cenu  zapomněl v šatně a když ji nedávno našli, nebyla kupodivu stříbrná, ale bronzová. I to jako by charakterizovalo mou letošní účast“.

To mi hodně připomíná postoj „obyčejného kluka“, kterého jsi v naší populární hudbě ztělesňoval jako jeden z prvních, ale z něhož se mezitím stala šarže celé generace zpěváků, kteří zdůrazňují, jak jsou obyčejní a prostí...

„Vždycky jsem inklinoval k civilnosti. To už ke mně patří, že nikdy nebudu objektem pro choreografická show. Teď, když se obyčejnost všude zdůrazňuje, si uvědomuji, že sice budu vystupovat na pódiu civilně, ale musí to být propracované do posledního detailu. Snažím se dělat své zaměstnání jako hobby nebo sport, s nadhledem, vždyť jsem si je vybral docela dobrovolně“.

Četl jsem mnohá prohlášení zpěváků o tom, v jakém shonu žijí, co všechno musí zvládnout, kam pocestují a kolik televizí natočí...

„Já také někdy řeknu, že děláme osmnáctihodinovky a ne osmihodinovky, ale právě proto k nim patří i legrace a stejná relaxace, jakou dáváme my na svých vystoupeních divákům. Nemůžeme podlehnout představám, že pro ně děláme velké umění, aby oni po práci poslouchali křečovité písničky křečovitého interpreta, který ví všechno dopředu. Také se nám po namáhavém cestování v Sovětském svazu ještě nabízelo okamžité turné v NDR, ale já jsem jel raději na Sázavu a tam jsem vymyslel Parádu......“

 Jaromír Tůma