Slzy
a nepřítomné pohledy do země. Ticho občas přerušil jen pláč a smuteční
řeč. Tak to včera vypadalo v bazilice svaté Markéty v Břevnově, kam se
stovky lidí přišly naposledy rozloučit se zpěvákem a skladatelem Karlem
Zichem.
(Mojenoviny, 29.7.2004)
Slzy
a nepřítomné pohledy do země. Ticho občas přerušil jen pláč a smuteční
řeč. Tak to včera vypadalo v bazilice svaté Markéty v Břevnově, kam se
stovky lidí přišly naposledy rozloučit se zpěvákem a skladatelem Karlem
Zichem.
Do posledního místečka se včera kolem druhé hodiny odpoledne zaplnil Břevnovský klášter v Praze. Rodina, přátelé, kolegové z branže a zhruba tisícovka fanoušků sem přišla naposledy vzdát hold skvělému muzikantovi Karlu Zichovi. Ten zemřel 13. července u korsických břehů krátce poté, co si splnil velký životní sen - poprvé se potápěl v moři.
Bývalé hvězdě skupiny Spirituál kvintent bylo pouhých padesát pět let. Do baziliky svaté Markéty proudily davy fanoušků už krátce po poledni. Muži v černých oblecích, ženy v šatech stejné barvy. Po tvářích jim stékaly slzy, v rukách se jim třásly kytice rudých růží. Nikdo nepromluvil. Hrobovým tichem se jen smutně linul zvuk klášterních varhan.
"Karel Zich byl pro mě idolem už od mládí. Mladý, skromný kluk, který si na nic nehrál, a přesto to dotáhl tak daleko. Bude mi tak chybět, že..." rozpovídala se padesátiletá fanynka Jana Holanová. Poslední větu už ale nedopověděla. Pláč jí rozechvěl hlas. Nemohla mluvit. Mezi stovkami příznivců vykračovali po cestě do baziliky i Zichovi kolegové z branže.
Na pozorování slavných osobností však neměli fanoušci ani pomyšlení. Bez povšimnutí prošel davem v černém obleku a v černých brýlích i Karel Gott. Obřadu se zúčastnili také Václav Neckář, Pavel Bobek nebo Petr Janda. To už ale zněla břevnovským klášterem píseň Erika Claptona Tears in Heaven, inspirovaná předčasným úmrtím - melodie zpěváka, kterého měl Zich velmi rád. "Člověk plný naděje a lásky. Takový byl Karel Zich,"promlouval k smutečním hostům benediktinský převor Prokop Siostrzonek. Jeho projev dvakrát doplnily Zichovy vlastní písně. Když hlas populárního muzikanta poprvé rozezněl baziliku, objevily se slzy v očích i u pánů. Přesto se na tvářích fanoušků občas objevil i úsměv. Vzpomínky na šťastného Karla Zicha jsou stále živé.
"Stále tomu uvnitř nevěřím. Říkám si, že přijde sem, vezme kytaru a začne zpívat," svěřil se Bohuslav Pěnkava, který přijel až z Brna. Na závěr obřadu lidé Zichovu rakev symbolicky vyprovodili z baziliky. Ostatky zesnulého zpěváka byly převezeny ke kremaci. Pohřben má být v rodinné hrobce v Praze. Ještě dlouho po pohřbu však někteří fanoušci postávali před Břevnovským klášterem. Někteří se modlili za Zichovu duši, jiní na muzikanta prostě jen vzpomínali.
Karla zřejmě zradilo srdcePříčinou náhlého úmrtí Karla Zicha (1949 - 2004) bylo onemocnění srdce. Uvedl to po včerejší pitvě přednosta Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Jiří Hladík. Vyloučil tak řadu spekulací, které se v souvislosti s úmrtím zpěváka objevily. "Nešlo ani o utonutí, ani o takzvané barotrauma, tedy dekompresní nemoc z prudkého vynoření," doplnil informaci mluvčí nemocnice Leoš Kabát. "Primárním problémem bylo onemocnění srdce a cév," řekl dále Jiří Hladík. Na přání rodiny tragicky zesnulého zpěváka a autora však nesdělil žádné další podrobnosti. Hladík připustil, že by v kritickém okamžiku mohl zpěvák skonat i při relaxační procházce například po Paříží. Ředitelka vinohradské nemocnice Marie Alušíková prohlásila, že francouzští lékaři uvedli jako předpokládanou příčinu smrti utonutí. To však pitva, provedená pražskými specialisty, opravdu nepotvrdila. |
Pavel Bobek, zpěvák: Karla si budu po celý zbytek života pamatovat nejen jako výtečného muzikanta, který mi zcela nesobecky napsal několik úžasných melodií, které mohl klidně zpívat sám, ale také jako přítele. Není to tak dlouho, co umřel přítel Slávek Šimek. Nyní umřel přítel Karel. To jsou tak osobní ztráty, že se s nimi vyrovnám jen stěží. Ale spíš vůbec ne.
Karel Gott, zpěvák: Oba dva jsme si těch pětatřicet let, co jsme se znali, prokazovali vzájemnou a hlubokou úctu. Obdivoval jsem Karlův nádherně zabarvený a ohebný hlas, jeho frázování a muzikálnost, výjimečné kytarové umění. Kytarové party mi dokonce kdysi nahrál i na mou desku. Navíc se vždycky choval nesmírně noblesně a kolegiálně. Měl jsem ho opravdu rád a myslím, že on mě také. Životní úděl rokenrolových interpretů už je takový, že umírají mladí. A nikdo vlastně neví, proč. Elvis umřel ve dvaačtyřiceti, Bill Haley v šestapadesáti, Roy Orbison ve dvaapadesáti. Karel bude mít teď v nebeské kapele opravdu vybranou společnost.
Petr Hapka, skladatel: Bože, co k tomu mohu říct? Je vlastně hezké, že umřel při sportu, který si zamiloval, obklopen přáteli a manželkou. A ne opuštěný a sám, někde na lůžku v léčebně pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné. To, co teď říkám, ale říkám také proto, že mě Karlova smrt citelně zasáhla a s pocitem prázdnoty, který cítím, si neumím poradit.
Miroslav Žbirka, hudebník: Pořád jsme se někde potkávali, hodně často jsme vystupovali na společném pódiu. Spojovala nás nejen láska k muzice, ale také společný druh humoru. Co my jsme se spolu nasmáli! Karel byl prostě kámoš, navíc kámoš do nepohody. Hrozné je, že si tohle všechno člověk uvědomí většinou v okamžiku, kdy už tomu druhému nemůže říct, jak moc mu v jeho společnosti bylo dobře. Ani já jsem to nestačil, protože mě ani ve snu nenapadlo, že se od jednoho dne už nikdy nepotkáme.
Zdeněk Rytíř, textař: Před více než třiceti lety jsem napsal pro Karla první text, Alenku v říši divů. Od té doby jsme měli k sobě hodně blízko a jeden druhému jsme se neztratili. Zrovna teď se mořím s textem na melodii, kterou složil pro Pavla Bobka. Po Karlově smrti mi to vůbec nejde, určitě také proto, že Karel výsledek už nikdy neuslyší. Byl nejen výtečný hudebník, ale především velká osobnost. Určitě nejen pro mne v mnoha ohledech nenahraditelná.
Tomáš Syrovátka, Miloš Skalka a Dana Machurková
