(Folk & Country, 6/2007)
Minule
jsem v této rubrice připomínal bývalého člena Spirituál kvintetu Oldřicha
Ortinského. Přemýšlel jsem, nemám-li na měsíc zabrousit někam jinam, než
vzpomenu Karla Zicha, jehož úmrtí navíc připadá na červenec. Narozeniny ale zase
na červen (10. 6. 1949), a tak jsem se nakonec rozhodl takto.
Hned na úvod je třeba poznamenat, že jsou to příběhy značně rozdílné. Karel měl i velmi úspěšnou sólovou kariéru, byl nejen výtečný zpěvák, ale i kytarista a skladatel (Tři roky studoval kompozici na Státní konzervatoři v Praze) a navíc odešel navždy přímo z činné služby, nečekaně a v době, kdy jeho pěvecká i fyzická kondice nenasvědčovaly tomu, co přišlo.
Rodinné hudební kořeny
Hudba se u Zichů dědila po generace. Byla to hudba tak řečená vážná. Jiří Tichota říká: „Byl ukázkovým případem toho, že znalost artistní hudby a schopnost orientovat se v produkce „frakáčů“ si nemusí protiřečit se zájmem o populární hudbu nejrůznějšího typu. A také ukázkou, jak vzorně tolerantní v tomto ohledu může být rodina na oko přímo vitrinově muzeální, kdy zejména od dědy blíž se to jen hemží symboly vzdělanosti propojené špičkovou vážnou hudbou – až po dědičnou lóži při komorních cyklech filharmonie.“ Karlův dědeček Otakar Zich (1879-1934) byl profesor, estetik, skladatel, dirigent, koncertní hráč, druhý děd Karel Moravec (1880-1959) houslistou a violistou, členem Ševčíkova kvarteta, profesorem konzervatoře a AMU. Strýc Jaroslav (1912-2002) profesor AMU, hudební teoretik a skladatel. Teta byla klavírní virtuoska, otec profesor FF UK, sestra Marie (provdaná Dohalská) zvaná Oťula docentka FF UK (dnes profesorka), bratr Ing. Otakar Zich výtečný houslista.
Karel byl od pěti let veden ke klavíru, v jedenácti si přibral kytaru. Rozhodl se pro hudbu „nevážnou“. Sotva dokončil devítiletku na Vinohradech, podílel se na rozjezdu kapely Framus (později Framus Five) s Michalem Prokopem a Ivanem Trnkou (1964-65).
Poprvé ve Spirituál kvintetu
Po maturitě nastoupil na FF UK (měl doktorát filosofie, studoval obory estetika-sociologie). Zde ho zastihl i rok 1968-9. V jednom časopiseckém rozhovoru už kdysi Jiří Tichota vzpomínal: „Jeho univerzitní dráha je důležitá pro nás jako Spirituál kvintet. Seznámili jsme se totiž při studentské stávce v roce 1969, on byl student a já asistent. Byli jsme zavřeni ve škole a zpívali celou noc. Hrál báječně na kytaru. Viděl jsem, že mám před sebou talentovaného člověka, a protože dva členové skupiny byli zrovna na služební cestě v zahraničí a naše zpěvačka Odetka emigrovala do Švýcarska, pozval jsem ho ke spolupráci. On Spirituál kvintet už znal, souhlasil, ale zároveň nám hned zpočátku oznámil, že počítá i se sólovou hudební dráhou.“
A co na to hudebně vážná rodina? „Otec profesor navštěvoval naše první společné koncerty a vyjadřoval se velmi spokojeně o Karlově zapojení, sestra docentka nám v té době ochotně vozila ve svém Fiátku basu na početná vystoupení, maminka byla věrnou posluchačkou až do posledních let života,“ vzpomíná Jiří Tichota.
Během této periody zaznamenal kromě výrazného podílu na prvním albu SK – Písničky z roku raz dva (1973) dvě sólovky na LP Písně amerického západu (Doney Gal a Kovbojův nářek), a především „elvisovskou“ Černošský ghetto (EP 1971). Podoba s hlasem Elvise vedla později k natočení exportních desek Let´s Sing Some Elvis Presley Songs (1983), Karel Zich Sings Elvis Presley (1992).
Sólová kariéra
Koncem roku 1972 Karel Zich přistoupil na spolupráci s Tanečním orchestrem Čs. Rozhlasu a nastartoval tím sólovou kariéru. Interpretoval vlastní tvorbu, skladby renomovaných českých autorů (Bohuslav Ondráček, Petr Janda, Karel Svoboda, textaři Zdeněk Rytíř, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba, Michael Prostějovský, Miroslav Černý, Ivo Fischer, František Novotný, Michal Bukovič) i převzaté hity ze zahraničí (Alenka v říši divů, Mosty). V anketě Zlatý slavík ho tato proměna vynesla během let 1972-74 ze 101. na 5. místo. První sólové album přitom bylo až Dům č. 5 z roku 1976. V roce 1979 si založil doprovodnou skupinu Flop (kapelník Josef Kolín, autor např. Měla na očích brýle). Dokázal zazpívat svým tvárným hlasem prakticky jakýkoliv žánr – od kantilén, lidovek, renesančních melodií po rock a jazz. Dvakrát získal stříbrnou Bratislavskou Lyru (Máš chuť majoránky, Jeden tón – s vlastní melodií).
Málo se ví, že byl prvním naším hráčem na dvanáctistrunnou kytaru. „Když Spirituál kvintet dostal darem první dvanáctistrunnou kytaru, projevil zájem to s ní „zkusit“. Během měsíce byl schopen natáčet a rychle si vypracoval osobitý styl hry prstýnky, který dvanáctku střídavě využíval k akordické hře i k různým melodickým doplňkům, brejkům a ozdobám. V tomto ohledu byl velmi invenční a doprovody neustále obměňoval a vylepšoval,“ vzpomíná Jiří Tichota. Záhy byl jako kytarista zván k hostování na deskách svých kolegů.
Nejzářivější sólová léta přišla po RnR albu Paráda (1983, Zlatá deska Supraphonu za 250 000 prodaných nosičů), následovaném alby Není všechno paráda (1984) a Kola pop music se točí dál (1985). Rockové příjemně konzervativní odpichovky mu vysloveně seděly. Často, rád, dobře a s různými partnery zpíval duety (např. s Lenkou Filipovou, Pavlem Bobkem, Mikim Volkem, Jitkou Zelenkovou, Petrou Janů a dalšími). Specialitou bylo společné album s country – rockovou Wandou Jacksonovou, které obsahovalo rovněž dva duety.
Znovu v Kvintetu
Po roce 1989 Karel Zich vystupoval sám s kytarou i s Flopem, od roku 1992 se navíc vrátil do Spirituál kvintetu. Jak to stíhal, nevím. Možná i proto, že měl výtečnou kondici. V mládí byl dokonce vyhodnocen jako nejlepší mladý sportovec Prahy 10, přes 30 let až do své smrti si udržoval stabilní váhu 74 kg, z alkoholu pil pouze suché bílé víno (nejraději z Moravy), hrál fotbal za Amforu (28 let), tenis, hokej, házenou, měl rád běžky, kánoe i kolo a potápěl se, což se mu bohužel stalo osudným. A také možná ten shon přispěl k tomu, že srdce v rozhodující chvíli nefungovalo, jak mělo.
Něco osobního
Karel byl dobře vychovaný džentlmen, který by se určitě neztratil ani mezi diplomaty. Já jsem byl hrozně zvědav, jak se bude tvářit na folkáče po návratu do Spirituál kvintetu. Řešil to tím, že se snažil zdravit jako první, aby si někdo nemyslel, že je primadona. Dokázal dokonale vyvažovat slušnost a nevtíravost s komunikativností. Prostě ideální společnost, navíc s jemným smyslem pro humor a hezkým smíchem. Měl jsem pocit, že mu je vlastně jedno, jestli mu fanoušci a fanynky říkají „Tý Karlé,“ nebo „Pane Zichu.“ Choval se k nim vždy přátelsky a měl-li jen chvíli času, odpovídal na dotazy, podepisoval, usmíval se.
Všichni, kdo tomu rozumí, se shodují v tom, že byl především výjimečný zpěvák – od Jiřího Černého („Neznám nikoho, kdo by se Presleymu, což byl neskutečně dokonalý zpěvák, tak podobal barvou hlasu, technikou a švihem.“) po Jiřího Tichotu: „Zcela mimořádný talent pěvecký, přirozeně, neokázale uplatňující nádherný, měkký a ohebný hlas. Měl skvělý sluch a téměř nikdy nehřešil v intonaci. Patřil k těm vyvoleným, kteří zpívají čistě a krásně i v indispozici, která se v řeči projeví už velmi nápadně.“
Na naléhání, jestli přece jen neměl profesní slabiny, Jiří nakonec uvedl: „Pokud bych měl mít připomínky k jeho osobě jako muzikantovi, pak bych asi uvedl, že kupodivu, při vší muzikálnosti, měl trochu problémy s rytmem. Svoje muzicírování prožíval, a tak se stávalo, že nadužíval agogiku a pak trochu vypadával z tempa.“
A pár střípků nakonec
Pracoval v nadaci pro výkonné umělce Život umělce a byl členem organizačního výboru Společnosti Fryderyka Chopina, která pořádá každoroční Mezinárodní hudební festival v Mariánských Lázních.
Byl vzorným otcem, měl dvě děti. Bez skandálů se rozvedl a podruhé oženil s dávnou láskou v době, kdy už měl pocit, že to výchovu dětí nenaruší.
Karel Zich natočil během své hudební kariéry více než 50 singlů a 15 alb, kterých se dohromady prodalo více než milion kusů. Dalších deset alb natočil se Spirituál kvintetem.
Zemřel při potápění u Korsiky v úterý 13. 7. 2004 odpoledne na srdeční selhání.
Mnoho informací najdete na http://karelzich.cz/.
Jiří Moravský Brabec
Foto Miloš Truhlář
