Hra na tři šátečky

(Vlasta ?)

Naši hru provázejí obrázky. Přemýšlivé a hravé čtenářky se baví i tím, jakou „kytku“ si kdo vybere. Karel Gott jako první si mohl vybrat ze všech původních dvanácti obrázků, to byl leden. Karel Zich – je červenec – má možnost volby už jen ze šesti. Jak ubývá obrázků, tak přibývá miniportrétů, fotografií známých tváří. Hrajeme dál. Třeba na to, že každý, kdo na této stránce odpovídá na otázky, které si z šátečků vylosoval, sám dokresluje svůj portrét, doplňuje rysy, odstíny a tvary, jež dvojrozměrná fotografie nemůže obsáhnout. Zajímavé je i sledovat, jaké otázky si interpreti vzájemně kladou. Když Hana Zagorová (vybrala si šípek) vylosovala z prvního šátečku Karla Zicha, zeptala se ho:

 „Počítáš s tím, že někdy v budoucnosti se budeš věnovat svému původnímu povolání?“

„Studoval jsem sociologii a estetiku nikoli náhodně, ale se záměrem věnovat se těmto oborům v souvislosti se zábavnou hudbou. Dnes sám pracuji v terénu, mnohé prožívám na vlastní kůži, a to teoretické vybavení mi v mé profesi pomáhá. Mnohé jevy jsem snad schopen vidět z nadhledu a uvést do širších souvislostí. Zatím nevím, kde a co a jak, ale jednou bych rád spojil získané teoretické vědomosti s vlastní zkušeností. Myslím jednou, až už nebudu jako zpěvák podávat takové výkony, abych mohl rovnocenně soupeřit. V populární hudbě je to jako ve sportu.“ 

Otázka redakce pro Karla Zicha:

Kdybyste nebyl zpěvákem, dal byste přednost životu ve městě nebo na venkově a proč?

Nepředstavoval bych si, že bych měl být něčím jiným, to znamená zpěvákem, který žije ve městě.                                                               

KAREL ZICH

Působí dojmem, že mu všechno odjakživa šlo samo. Úhledný chlapec, úspěšný v různých odvětvích sportu, absolvent Univerzity Karlovy. Dal se na písničky, je úspěšný i jako skladatel. V době, kdy se posluchačům-divákům kromě zpívání nabízejí stále rafinovanější vizuální efekty jako tanečky, barevné mlhy ze suchého ledu a oblečky „staniól“, přichází na jeviště se svou dvanáctistrunnou kytarou jakoby na tenisový kurt, v prostém bílém. Jeho zjev i projev je vkusný, neokázalý, spolehlivý, vitální. Jako by kolem něho byl stále čerstvý vzduch. Sází na upřímnost, odezvu umí vyvolat několika prostými větami. Citlivější posluchači postihnou v jeho interpretaci vnitřní napětí. Je nervní, trvale sám nespokojený, žene ho neklid a pocit, že musí stále něco naplňovat. Lidé ho tak většinou neznají.

DRUHÝ ŠÁTEČEK

Líbila se vám někdy písnička, kterou zpívá někdo jiný, natolik, že vás zamrzelo, že ji nezpíváte vy?

Nikdy to nedošlo tak daleko, aby mě mrzelo, že ji nezpívám já, protože to by v podstatě bylo závidění a já fakticky nikdy nikomu nic nezáviděl. Ale možná, že se mi někdy zdálo, že je to hezká písnička, kterou zpívá někdo, komu nesedí – byla kvůli němu i zaranžovaná – a že jsem věděl o někom, kdo by ji zpíval líp. Nemyslím sebe.

Co byste poradil zaprvé, zadruhé, zatřetí mladému nadšenci, který touží stát se profesionálním zpěvákem?

V povědomí lidí existuje, že se dá leccos zvládnout protekcí a že bez ní úspěch není možný. Protekce, kalkulace, manipulace – i to je možné. Podaří se upoutat pozornost, získat určitou míru popularity. Pak to má buď krátké trvání, nebo se zjistí jisté manko. Rysy osobnosti se nedají ani koupit ani získat. Dají se ovšem rozvíjet, je-li tu základní předpoklad, právě ta osobnost. Vlastní vyhraněnost projevu. Čili jde-li o zpěváka, který zpívá slova, znamená to vzdělávat se nejen v hudbě, ale také v literatuře. A pak to taky chce zvládnout to, že mě lidi na ulici poznávají a píšou mi stovky dopisů – a nezměnit se ve své podstatě přirozeného chování.

Který z hudebních nástrojů podle vás nejvíc sluší vašemu hlasu?

Asi že nejvíc kytara. Ale taky vím, že je třeba ozvláštnit zvuk, aby to neupadlo do klišé. Byl jsem vychován při komorní muzice, některé nástroje jsem předem neměl rád – plechy. Ale člověk se to musí naučit. Všechno je to muzika.

TŘETÍ  ŠÁTEČEK

Máte nesplněné sny?

Kdybych neměl, je to se mnou špatné. Mám jich moc. V oblasti hudby je to o tom, jakou písničku bych chtěl složit, jaké nástroje, jakou aparaturu, jaké desky bych chtěl mít. Pak je to kategorie věci, které bych chtěl vlastnit, mít víc času na jejich realizaci. A za třetí to jsou věci, které už asi nikdy dělat nebudu. Jako kluk jsem měl sny o velkém úspěchu ve sportu. Vím, že má dnešní ctižádost tím směrem už by byla lichá.

Jak si nejlíp odpočinete?

Já si myslím – pokaždé trochu jinak, záleží na tom, co jsem dělal před tím. Taky ne. Já, když někdy slezu z pódia po koncertu, nejraději bych si někam zalezl s kytarou a zpíval dál. Někdy bych ze všeho nejradši měl ještě jeden koncert se stejným publikem. Když je ale už všeho opravdu moc, nastupují přirozené kontrasty: moc lidí – chci být sám, moc ježdění – nikam, klid; moc nenaspáno – zalehnout a nabýt nové energie. Ideální odpočinek je pro mě tenis.

Máte schovanou nějakou hračku z dětství?

Mám ohromného medvěda, sedí na čestném místě u našich v pracovně, my tam s kluky zkoušíme. Koukám na něj a přemýšlím, že mi ho nevezmou do čistírny, lezou z něho piliny. Má hrozně milý výraz.

Jiřina Fikejzová