Věc, kterou mám rád

(Story ?)

„Vztah ke kamenům máme v rodině. Dědeček byl muzikant, jezdil po světě s Ševčíkovým kvartetem a domů vozil kameny z celého světa. Já zase od malinka házel se vším, co mi přišlo pod ruku. S klukama jsme stále soutěžili, kdo dohodí výš a dál. Později, to už jsem byl nejlepší ve škole, jsem s kriketovým míčkem přehodil hřiště a ztratil jsem motivaci v atletické kariéře pokračovat. U kamenů jsem ale zůstal. Stejně jako dědeček si je vozím z celého světa. Nepovažuji se za jejich sběratele, ale mám jich doma plné pytle. Největší problémy jsem měl vždycky s tím, jak je přivézt... Kameny mi dokážou připomenout atmosféru míst a vzpomínek líp než fotografie. Občas se na ně potřebuju podívat, ale naštěstí na to nemám tolik čas. Označuju si je nálepkami, ale jsem schopen si ji vybavit i popaměti. Z Mongolska jsem si přivezl tuto kamennou břízu. Za minulého režimu jsem tam hrál na dnech československo-mongolské kultury. Brali nás tam, že jsme ze Západu. Byl o nás hrozný zájem a pod cirkusovou plachtou jsme museli hrát i pětkrát denně. Někdo mi tam z obdivu věnoval tento poměrně vzácný kámen, který získal z geologického naleziště. Krásně je na něm vidět struktura březové kůry. Brzy jsem zjistil, že z Mongolska se kamenná bříza vyvážet nesmí. Spravila to ale láhev gruziňáku."