Vždycky jsem se živil hudbou

(Folk&Country 10/1999)

Jste znám jako staronový člen Spirituál kvintetu, ale také jako rock´n´roller. Co je vám bližší?

U nás doma se pěstovala v podstatě jen „vážná muzika“, moji rodiče pocházeli z hudebních rodin, minimálně každou neděli se u nás živě hrálo – tria, kvarteta. Chodila k nám tehdy řada vynikajících hudebníků, např. Pravoslav Sádlo, profesor Pekelský, členové Vlachova kvarteta, pianista Panenka, violisté Koďousek, Konečný a další. Já bych to nerad stavěl právě takhle, mně je prostě bližší dobrá muzika a na konkrétním žánru už tolik nezáleží.

 

A jak jste vkročil do muziky vy sám?

Seděl jsem u piána se skladbami Jaroslava Ježka. V jedenácti jsem se naučil Bugatti step. Kromě toho jsem měl mimořádnou možnost mnoha muzikantům, kteří u nás doma hráli, obracet partitury, a to byla veliká škola, fixovat si vztah mezi notovým záznamem a mimořádným provedením; tato zkušenost se mi později nejednou hodila, když jsem potřeboval posoudit provedení nějaké klasické komorní skladby, její tempo apod. Takové věci se člověk sám v pokoji nenaučí.

Jiným zdrojem muziky byly pro mě a mého bratra zahraniční stanice. Hodně mě z počátku chytil swing, pak přišla éra rockabilly, rythm and blues a postupně se to lámalo do rock´n´rollu.

Rodiče byli velmi tolerantní, i když jsem se stal s touhle muzikou do jisté míry černou ovcí rodiny, a nechali mě třeba i osm hodin denně hrát jerrylewisovské doprovody. Ano, byla to trochu generační záležitost, tato – brzy již také elektrifikovaná hudba – byla jakousi reakcí právě na swing.

 

Jak jste „reagoval“ vy sám?

Na Vinohradech jsem poslouchal Crazy Boys, jednu z prvních  rock´n´rollových kapel. Když jsem byl na střední škole, dali jsme se dohromady s Michalem Prokopem a Ivanem Trnkou (znali jsme se z vinohradské základky), to byla skupina Framus, ne však ještě Framus Five. Zpívali a hráli jsme rock´n´rolly, ale také instrumentálky od Shadows, chytali jsme to z Radia Luxembourg. V roce 1965 jsme hráli v Lucerně k tanci a tam jsem poprvé u nás zpíval House of Rising Sun od Animals. Ale nikdy jsme nebyli v rádiu, nikdy nám na desce nic nevydali. Prostě nás to bavilo a o to šlo.

 

Ruku v ruce s dráhou rock´n´rollera však běžela i dráha, řekněme, vědecká…

Chodil jsem na střední školu se zaměřením matfyz. Pak jsem se, i když ne hned, dostal na filozofickou fakultu, dvojobor sociologie a estetika, obojí mě strašně bavilo, byla to navíc skvělá doba. Začal jsem studovat v druhé polovině šedesátých let, kdy se zvláště v oblasti vědy a kultury vydávaly knihy autorů, kteří byli do té doby zcela nepřípustní. Byla to doba zcela výjimečná, a jak jsem si teprve nedávno uvědomil po řadě rozhovorů s lidmi v zahraničí, cítí tuto výjimečnost lidé všude po světě. I když jsme byli za železnou oponou, leccos se dalo dělat, já jsem v letech, kdy to ještě bylo možné, jezdil do Francie a do Německa, tam jsme hráli, setkávali se s Američany. Do Prahy zase přijel Ginsberg. Měl jsem štěstí i v tom, že na fakultě učila v té době ještě řada lidí, kteří pak učit nesměli. Někteří dnes opět přednášejí, např. dr. Šiklová, jiní už ne – jsem rád, že jsem například mohl zažít prof. Patočku a další mimořádné lidi.

 

Neměl jste tendenci se živit tím, co jste studoval?

Ano, já jsem se chtěl živit sociologií, protože estetika, to na uživení nebylo ani tehdy, ale s nástupem tvrdé totality se sociologie stala pavědou, do které se vstupovalo jen skrze KSČ. Z lidí, kteří se mnou studovali, se v oboru „uchytil“ jen jeden …

 

Vaše jméno je spojeno také s historií Spirituál kvintetu. Odkdy?

S Jirkou Tichotou jsme se potkali během stávky v roce 1968. Ale Spirituál kvintet jsem slyšel už v roce 1962 v Městské knihovně. Konferoval to tam člověk, který měl sice velkou fantazii, ale moc se v tom nevyznal. Díkybohu mezitím pouštěl ze Sonetu Duo blues, gospel, dokonce dvě věci od Elvise … To byla tabu-hudba, hudba „amerických imperialistů“, a právě tu jsme nejvíc hltali. Se Spirituál kvintetem jsem pak hrál řadu let, natočili jsme spolu několik desek, Písně amerického západu, V ghettu, Písničky z roku raz dva. To Ghetto mělo zajímavý osud – totalita tuhle píseň úplně zazdila, přestala existovat. Ale pro nás tehdy měla tato česká verze Elvisovy písně hluboký význam. Po revoluci mě požádal Arnošt Lustig, který se vrátil do Čech, abych mu ji přišel zahrát u příležitosti vydání jeho první posttotalitní knihy.

 

V roce 1978 jste založil skupinu Flop. Kdo v ní tenkrát byl?

Baskytarista Jan Hauser, který hrál od zvukařského pultu, vícenástrojový Josef Kolín, kytarista Karel Forner a já. První deska byl Dům č. 5, laděná trochu, no, řekněme do folkrocku. Udělal jsem si ale trochu zlo, když jsem nesouhlasil s tím, aby se na desku přitočili ne moc kvalitní písničky hudebních redaktorů ze Supraphonu. Tito zamindrákovaní a ubozí lidé měli prsty všude, a tak mi třeba zařídili, abych neměl písničku v rádiu. Ale já si vůbec nechci stěžovat, mohl jsem hrát, spousta lidí nesměla vůbec nic. Jsem rád, že měly úspěch i moje původní písničky, jako třeba Paráda nebo Není všechno paráda.

 

Změna režimu vyžadovala změnu projevu a možná i repertoáru. Jak se tato proměna zdařila vám?

V době revoluce mi vyšla deska Ani za nic, byla tam zajímavá písnička Moc, ale vlna revoluce to všechno smetla, vlastně celou tu desku, a já si myslím, že je to dobře, protože tu byla najednou řada nových kulturních počinů, které už neměly ten punc totality, jakýsi rozměr opatrnosti, a ten do jisté míry ještě ta moje deska měla. Po revoluci mi vyšla ještě deska Za to může rock´n´roll, což byla deska elvisovských písní, které mi zbyly z Parády. Její vydání se neustále prodlužovalo, myslím, že se ani ona netrefila do té správné doby.

 

A Rajská zahrada se Spirituál kvintetem…

Vyhovovalo mně vrátit se do kapely, kterou jsem už dobře znal, jako řadový člen. Jsem stále vděčný za možnost této spolupráce, zejména proto, že tam mám za úkol odzpívat tu svou entinu, že jsem součástí sboru, což je něco úplně jiného než sólový výstup, na který jsem byl řadu let zvyklý. Já totiž rozhodně nepodceňuji vedlejší hlasy, jsem dokonce přesvědčen, a myslím, že to není nic překvapujícího, že dobře odzpívaný čtvrtý hlas je cennější než průměrný sólový part. A repertoár Kvintetu je velice široký, i to je asi důvod, proč nás to pořád tak baví.

 

Přesto si dál děláte svoje věci…třeba i poslední desku Já ti zpívám…

S kapelou, se kterou jsem občas hrál už v době, kdy doprovázela Petra Nováka, jsme vytvořili už tehdy jakousi fúzi, která trvá doteď. Není to ani Flop, ani George and Beetovens, nemá to zatím žádné jméno. S těmito lidmi a s několika hosty jsme natočili desku, která vyšla koncem května. Je na ní dvanáct původních písní, stylově od rock´n´rollu přes blues, country až lehce k popu, některé aranže jdou trochu do jazzu. Za hudbu jsem zodpovědný já, o texty se postaralo několik mých přátel. Dušan Vančura, Honza Vyčítal, Pavel Vrba, Pepík Fousek. Vedle toho jsou tam tři nové verze starších písniček. Majoránka zůstala téměř ve stejné podobě, ale Alenka je teď funky, a Není všechno paráda je tak trochu v hospodském provedení. Já jsem ji slyšel už léta předtím hrát na různých vodáckých a trampských akcích, a tak bude na desce s akordeonem, v mírně volnějším tempu, doufám, že to nikoho neurazí.

 

Kdo kromě vás má nejnovější titul na svědomí?

Kapelníkem je Michal Pavlík, který hraje na klávesy a violoncello, jinak ho můžete vidět také s Českomoravskou hudební společností, potom Karel Holas na housle, Radek Vobořil na akordeon, Petr Eichler na bicí, kytarista Standa Staněk a baskytarista Karel Novák.

 

Že se ptám, co starý flopák Jan Hauser?

Kdepak, Honza už dávno nehraje, věnuje se podnikání, ke kterému vždycky tíhnul.

 

Omlouvám se za malé přerušení výčtu…

Z instrumentalistů, kromě jmenovaných členů ČMHS, jsou na desce ke slyšení vynikající hráč na dobro Luboš Novotný z Druhé trávy a fenomenální saxofonista Štěpán Markovič, dále pianisté Lev Rybalkin a Mirek Klempíř a také studiový hráč Zdeněk Blažek, který zahraje na jakoukoli kytaru a je schopen i dobře zazpívat sbory. A mám tam vlastně ještě jednoho velmi zajímavého hosta. Je to perkusista Alex Osman, který teď žije v Německu a který hrál třeba s Hamptonem nebo Coreou. Slíbil mi, že se mnou z kamarádství odehraje několik koncertů. To je člověk, který se dokáže rozjet do neuvěřitelných obrátek, byl bych rád, kdyby se náš nápad uskutečnil.

 

Pozval jste si i nějaké pěvce?

Na desce mám dva duety, jeden s Yvonkou Přenosilovou, a druhý s Pavlem Bobkem.

Příjemná pro mě byla spolupráce s vokálním uskupením Prestissimo, jejichž přednes je velmi precizní. Mají také řadu vlastních věcí orientovaných do swingu, které by zasloužily daleko větší pozornost. Kromě této skupiny se do studia dostavilo také vokální trio VoCoDe.

 

Čím žijete teď, když je deska na světě?

Chci se věnovat zejména její propagaci, současná prodejnost desek obecně není příliš dobrá. Na koncertech se chci i nadále vracet ke starším věcem, které už zčásti hrajeme v nové úpravě.

Co se týká Spirituál kvintetu, v říjnu jedeme do Austrálie, kam nás jeden můj kamarád pozval na turné.

 

Máte nějaké přání na závěr? Ne že bych vám ho mohl splnit…

Přál bych si, aby si lidé i v dnešní uspěchané době našli čas na muziku, aby nezapomněli hrát a zpívat. A aby k tomu vedli i svoje děti, vždyť jsme – já věřím, že to ještě platí – národ muzikantů.

 

ptal se Roman Lang

foto Jiří Hampl a archiv Karla Zicha