Karel Zich doporučuje zpívání

(Top magazín víkend–příloha deníku Bohemia č. 31/1999)

 Ani po padesátce Karel Zich nepřišel o svůj lehce chlapecký úsměv. A hlavně na kvalitě neztrácí jeho nezaměnitelný hlas. Vedle účinkování s legendárním Spirituál kvintetem nyní dokonce sestavil ze svých nových písniček sólové album. Jako návrat do popových proudů to však prý nebere. 

Zpěvák Karel Zich se před desátou hodinou a naší návštěvou tak začetl do denního tisku, až z toho zapomněl, že nás pozval do svého domu. Ale po našem příchodu se rychle zorientoval v prostoru i čase, čímž mimoděk potvrdil svoji pohodovost i profesionalitu. 

Se Spirituál kvintetem, se kterým jako student Filozofické fakulty (obor sociologie a estetika) – tedy před třiceti lety – začínal. Nedávno vydal svoji sólovou desku (Já ti zpívám) s dvanácti novými písničkami. Navíc si posluchači při jejím poslechu připomenou éru, kdy se zpěvákem měli rádi chuť majoránky, nebo i období, kdy se Karel Zich v domácím středním proudu držel zuby nehty rokenrolu.

Je to paráda, když si člověk může jen tak zadrnkat.S kytarou a bez škatulek

Nicméně, jak mi po první otázce nad ranní kávou řekl, desku nebere jako nějaký comeback. „Vůbec to nevnímám nějak vykalkulovaně. Velmi pomalu jsem si sbíral písničky s vědomím, že s nimi vyrukuji, až když se naskytne příležitost. Vůbec jsem ji neměl spojenu s nějakým časovým horizontem. Naštěstí mám – velmi si toho vážím – svůj čas kompletně vyplněn vystoupeními. Asi nejčastěji sám s kytarou plus krásné koncerty se Spirituál kvintetem. A k tomu ještě občas s kapelou, která mě doprovází bez velkých změn už strašně dlouhou dobu.“

V posledních letech se pěvecky podílel i na mnohých kompilačních, výběrových deskách, obsahujících například i společné písničky s Pavlem Bobkem.

„Mám teď ze sólové desky dobrou náladu, protože je na ní dvanáct původních písniček, což se mi naposled povedlo na mé první desce. Dokonce mi lidi, kteří to se mnou myslí dobře a zároveň jsou i kritický, řekli, že jim to Dům č. 5 připomíná. Jsem tomu rád, ale sám jsem to tak nebyl schopen vnímat.“

Karel Zich si uvědomuje, že jej někdo bere, jak říká, za popáka, někdo za folkaře, jiný za rokenroláka. Pro někoho je jeho sólová činnost dokonce v příkrém rozporu s činností u Spirituálu. „Ale já žádné hudební předěly a rozpory nevidím. Naopak si dokonce myslím, že je fajn, když členové Spirituálu mají své další a různé aktivity. (Dušan Vančura napsal tři krásné texty i na moji desku.) Opravdu se pak těšíme, když spolu koncertujeme. V kapele mi ani před lety nevyčítali mé sólové ambice. Rozešli jsme se zaplaťpánbůh v dobrém. Taky proto jsem se mohl vrátil.“

Karel Zich si uvědomuje, že nás obklopuje tolik věcí, že je ani nestačíme vstřebat. Proto si občas něco raději poznamená na papír.Zapisování zážitků

Karel Zich říká, že si stojí za muzikou, kterou si složí a zaranžuje. Ale do textů se nepouští. Textařského řemesla si natolik váží, že do něho nefušuje. Spíš přijde za skladatelem s nápadem nebo myšlenkou k případnému dopracování.  „Ale je pravda, že čím dál víc mám pocit, že někdy minimálně stojí za to – skleróza po padesátce je dominantním znakem lidí mého věku – si občas něco zapsat. Myslím, že prožíváme úžasnou dobu, kdy nás obklopuje fůra věcí, které snad ani nedovedeme zhodnotit či vstřebat, a přesto jsou natolik nádherný, abychom se jich alespoň dotkli a pokusili se je zpracovat. Začínám si dělat fůru poznámek, ať už o humorných skutečnostech, nebo naopak velmi smutných a tragických. I ty se dají podat tak, aby nebyly jen výpovědí o tragédii.“

Zichův tip na text byl i o člověku pískajícím na psa. Pak píská pes na člověka a nakonec na sebe pískají oba a je jim dobře, aniž by se navzájem otravovali …

„Honza Vyčítal z toho nakonec udělal písničku, která asi neudělá radost radikálním feministkám:  Píše, že pes je brácha člověčí, a pak je tam o ženě, která je taky ségra člověčí. A to bude asi průšvih…“

Na kolo nedá zpěvák dopustit. Zejména od té doby, co si šel koupit pohodlnější houpací síť a místo ní se domů vrátil právě s bicyklem.Dobře míněná slova

Vážnější text je od kolegy ze Spirituálu. „Já nejsem rasista a nenávidím různé netolerantní fobie. Dokonce tvrdím, že to hodně souvisí s úrovní vzdělání v populaci. Myslel jsem si, že by mohla být písnička na téma, kdy se člověk kouká na hodnotu lidí bez ohledu na jejich původ. Známe z historie, jak režimy měly potřebu kácet i sochy kumštýřů. Dušan z nabídnutého tématu nakonec svou poctivostí a úrovní jemu vlastní udělal nádhernou baladu s reflexí minulé doby.

Víte, co je taky zvláštní? Když si přečtete poezii Boba Dylana, tak zjistíte, že některé jeho myšlenky a obraty bychom u nás dnes mohli vnímat jako plakátové. Některé jeho výrazy jsou u nás minulou dobou tak zprofanované, že jsou nepoužitelné. Asi bude chvíli trvat, než věci dobře míněné nebudou po letech, kdy se s jazykem tak příšerně zacházelo, vypadat jako fraška.“

Neměl jste. vzhledem k vašemu filozofickému vzdělání, pocit úzkých mantinelů, které vám dával prostor  takzvaného středního proudu, populární hudby? Neměl jste větší ambice?

„Člověk mohl mít větší ambice, ale limity byly dané. A nepokládám se za člověka, který by měl trousit moudra. Dokonce jsem přesvědčen, že i ona zábavná funkce, tolikrát odsuzovaná, byla a je ve své době velmi nezanedbatelná. To by taky někdo mohl zavrhovat komedii jako divadelní žánr. Nebo artefakty určené k ryzímu pobavení. Nemluvě o tom, co se kolikrát tvářilo naopak tak velmi vážně, až začalo být směšným. Kolik už zaznělo výroků na dané téma – i v našem teritoriu – že šašek někdy může mít daleko pozitivnější roli než bůhvíjaký takzvaný kumštýř.

Vždycky jsem dostával a dostávám dopisy od lidí, jak je ta která písnička potěšila. Když někdo při písničce relaxuje, tak myslím bezvadně splnila svoji roli. Nemůže všechno za každou cenu bourat vše, co nám stojí v cestě …

Koneckonců jeden z největších hitů Spirituálu, vedle těch bojovných, převzatých, byla Růžička. Což je nesmírně milá renesanční skladba s ryze milostnou poezií.

Když děti stárnou

Vzpomněli jsem přibývající věk i patrnější potřebu relaxování. Jak se s oběma procesy Karel Zich vyrovnává?

„Určitě je to opravdu dáno možnostmi a věkem. Člověk má starosti s dětmi, které nám stárnou – jenom my ne… Odpočívat určitě potřebujeme, a mnohdy si uvědomuji, že není čas. Jsme často zbavováni možnosti reflektovat sami sebe a podívat se na sebe z ptačí perspektivy. Příležitost k tomu určitě dává cestování. Jenomže – tak dlouho jsem si představovali, co bychom všechno mohli poznat, a najednou jsme to stihli za pár let a zjišťujeme, že je nám líp na chalupě. Přitom si při řešení každodenních problémů lidi ani neuvědomují, že nabytá svoboda a důstojnost má svoji cenu.

Mou relaxací je sport. Potřebujeme nějakou tu fyzičku. Dnes tak módní a snobský tenis jsem hrál odmalička. Senzační je i kolo. Patřilo k mému dětství, ale ta jeho současná renesance je úžasná. Na těch moderních vyjedete dokonce i na prudký kopec! Senzace.“

Své rodině zpěvák slíbil, že ji nebude zatahovat do médií. Což dodržuje. Ale není tajemství, že má osmnáctiletou dceru a jedenáctiletého kluka. „Oni respektují, co dělám já, a já chci respektovat zase jejich soukromí. Ale jsem rád, že mají oba rádi muziku, i když se jí asi nebudou věnovat profesionálně. Myslím, že je důležité, aby si lidi doma hlavně zpívali a děti slyšely autentickou muziku. Ne jen reprodukovanou. I falešný zpívání  nebo i nedokonalé hraní na jakýkoli nástroj je důležitější, než poslouchání rádia nebo desek. Myslím, že i ve školách by se měli vrátit od hudební výchovy k hodinám zpěvu. Když se dětem místo citového zázemí nabízí spíš biflování, tak se nám to může vymstít někde jinde, kde to nečekáme. Děti bez citu nám budou dělat velké problémy. Možná to vidím až moc tragicky, ale je to i díky médiím, které dokáží optiku nastavit úplně jinak.“

Karel Zich je rád, že natočil, podle svého, různorodé písničky blížící se popu. Jednu z nich nazpíval už před sedmnácti lety Pavel Bobek. Jednu z nich nazpíval už před sedmnácti lety Pavel Bobek. „Písničku Já ti zpívám jsem mu tenkrát napsal a věnoval. Bylo to tehdy, když se nám – mně, Pavlovi a Michalovi Žantovskýmu – během krátké doby všem narodily holky. Ne, že bychom to plánovali, ale dokonce se nám takhle po sedmi letech narodili i kluci. Uspokojuje mě i fakt, že jsem desku vydal u firmy, kde šéfuje kluk, se kterým se znám úplně od dětství. Se Zdeňkem Kovaříkem jsme jezdívali o prázdninách k rybníku Babylón u Domažlic a tam jsme prožívali po nocích kytarové seance, chodili se stejnejma holkama a posléze vysedávali ve stejných hospodách. Navíc u stejné firmy vydává i můj kamarád z branže Pavel Bobek. A vím od něj, že se k němu také chovají slušně. Jiní lidé s nimi mohou mít i jiné zkušenosti, ale pro mne je fajn a důležité, když obchod nepokazí kamarádství. V týhle době dvojnásob.

Zdeněk Smíšek

Foto Právo – Václav Jirsa

 

zpět