Zvládl toho nadlidsky moc

(Lidové noviny, 24.7. 2004)

Na dětství a mládí Karla Zicha vzpomíná jeho starší bratr Otakar, chemik a muzikant

„Měl rád život se vším, co k němu patří – přátele, muziku, sport, kulturu, lásku, pohodu mezi lidmi. Byl k lidem vstřícný, vždycky jim pomáhal, a rád si od života také hodně bral.“ Otakar Zich o svém mladším bratru Karlovi vypráví nevtíravě. Tichý smutek se snaží zastřít vzpomínáním na léta, která spolu s velkou a soudržnou rodinou prožívali bratři v dětství a mládí. Historky o Karlovi, s nímž se naposledy rozloučíme v polovině příštího týdne, jsou spíše z optimistického „šuplíku“.

O tom, že Karel Zich nebyl žádné vzorné dítko, svědčí třeba tato vzpomínka: jako asi sedmiletý vystřelil z pistolky LOV 2 na paní „pomocnou stráž VB“ a trefil se, měla bročky v noze a rodiče museli ve škole hodně vysvětlovat. Nebo jak si mamince upřímně posteskl, že by radši „umřel“, než chodil do školy. Starší bratr Otakar to s ním v mládí prožíval: „Na ten den, kdy jsme si ho vezli z porodnice, si přesně pamatuju. Jeli jsme velkým taxíkem, vzadu byla sedadla pro šest lidí a mně, čtyřletému, dali miminko do náručí. Pak jsem ho pochopitelně hlídal, hrávali jsme si na písku u nás na zahradě. Když něco chtěl, urputně vždycky říkal – já to potchebuju. Takhle nutně potřeboval taky mou šlapací tříkolku, která byla zajímavá tím, že místo řídítek měla volant. Když jsem mu ji nakonec předal, pravil šťastně: Konečně se mi líbí svět. 

Od klasiky k rock´n´rollu

Ota „může“ za leccos, co Karel uměl a dělal. Například ho přivedl do světa rock´n´rollu. „První přelom nastal v roce 1957. To mi kamarád přivezl z Jugoslávie desku s nahrávkami Elvise Presleyho. Karlovi bylo tehdy osm let, ale tak ho to chytilo, že bylo jasné, kudy se bude ubírat, a určitě to předznamenalo i jeho první desku, na které uváděl Elvisovy songy. My spolu poslouchali Radio Luxembourg a moc jsme si to užívali. Sedli jsme si, Karel ke klavíru a já k houslím a hráli jsme například maminčinu oblíbenou píseň Zelení hájové ve stylu Jerry Lee Lewise. Chtěl jsem ho zkrátka zatáhnout do mého oblíbeného rock´n´rollu. Tatínek to sice nerad viděl, ale maminka nám fandila.“

Hrát v tom zvláštním domě na Vinohradech rock´n´roll nebylo samozřejmé. Skladatel a estetik prof. Otakar Zich byl sousedem a přítelem bratří Čapků, tatínek Otakar Zich byl nejen profesorem matematické logiky, ale spolu s Rafaelem Kubelíkem i jedním ze spoluzakladatelů Pražského jara. Dědeček Karel Moravec byl skvělý violista, člen Ševčíkova Lhotského kvarteta.

„V rodinném kruhu bylo mnoho ctitelů a aktivních provozovatelů klasické hudby, jako K. P. Sádlo, Vlachovo a Stamicovo kvarteto, Jiří Bělohlávek, Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík, Bohuslav Matoušek a Petr Adamec, Jaroslav Kolář, Nora Grumlíková a další, se kterými jsme pořádali u nás doma komorní koncerty. Měli jsme to rozdělené – maminka hrála na klavír, tatínek na violoncello a já na housle. Karel byl více posluchačem vážné hudby. Inklinoval k Chopinovi, uměl na piano, ale do klasiky se nehnal. Hrál s námi ale o Vánocích, to se přidaly už i naše děti, to bylo muzicírování pravidelné.

Přes tuto silnou rodinnou dispozici k hudbě se Ota s Karlem nakonec pustili do žánrů hodně odlišných. „Kytaru si Karel vzal poprvé asi v deseti letech, ale vypracoval se skvěle, fantasticky zvládl například vybrnkávání prstýnkovou technikou. Když ho pak v osmašedesátém roce slyšel na schodech filozofické fakulty hrát studentům Jiří Tichota, hned Karla zaháčkoval, aby se přidal k jeho Spirituál kvintetu.“ 

Byl hudebně všestranný

Muzikantské cesty obou bratří se odvíjely samostatně. Ota zůstal chemickým inženýrem a muziku si ponechal jako druhé povolání. Kromě vážné hudby se věnoval i country, rytmům Jižní Ameriky, měl svou kapelu Amistad a Mandragoru, s níž doprovázel například Miroslava Horníčka, dočkal se vítězství na Portě a zažil nabitou Lucernu.

Karel vystudoval estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale kromě jednoho roku v knihovně, než se dostal na školu, se jiné profesi než muzikantské nevěnoval. S bratrem vystupovali veřejně zřídka, ale čas od času přece. „Naposled jsme spolu hráli v Újezdu nad Černými lesy, při vernisáži obrazů malíře Kollmana,“ vzpomíná Otakar Zich. „Občas se stalo, že Karel přišel večer a řekl mi: do rána si napiš houslový part do téhle písničky, kterou jsem teď složil. Dal mi pásek, já to vymyslel a pak jsme to jeli nahrávat.“

Karla znal každý především jako zpěváka, ale byl také skladatel a výborný hudebník. „Už jako malej kluk hrál Ježkův Bugatti step, že jsem jen zíral. Byl hudebně všestranný, měl široký záběr, uměl rock´n´roll, jazz, swing, spirituály, pop i lidové písně. Než si pořídil první aparaturu, trénoval nejvíc v koupelně, aby to mělo větší hall. Elvise Presleyho dokázal zvládnout originálním způsobem rytmicky i vizuálně.

V tom domě se zvláštní atmosférou, v níž se současnost hmatatelně prolíná s minulostí, prožívají těžké dny. Po mamince a sestřině muži ztratili nyní Karla. V pětadvaceti z domu odešel, po třiceti letech se chtěl vrátit a bydlet tu společně se svou druhou ženou, sestrou a bratrovou rodinou. Upravoval zahradu, měl plány, vypadalo to, že zkušebna zase ožije. Karlova smrt všechny zaskočila. „Asi to měl ve hvězdách,“ říká Otakar.

„Uvědomil jsem si, že jeho milovaný Elvis zemřel ještě mladší, ve dvaačtyřiceti letech… Jenže Karel se snažil toho zvládnout nadlidsky moc. Muziku, sport, kulturní dění. Věnoval se prvořadě svým dětem, na nikoho nezapomínal. Vždycky se snažil dodat všem dobrou náladu. Měl rád život. Škoda že si ho neužil déle.“

PhDr. Karel Zich (10. 6. 1949 – 13. 7 2004)

 Studoval kompozici na Státní konzervatoři v Praze, absolvoval studium estetiky a sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Působil ve skupinách Framus (1964 – 1965), Spirituál kvintet (1968 – 1973), založil skupinu Flop (1979), vystupoval též sólově. Byl českým interpretem písní Elvise Presleyho, spolupracoval například s Lenkou Filipovou (Mosty), vydal desku s protagonistkou amerického rock´n´rollu Wandou Jackson.

Vydal 17 vlastních desek (prodal jich přes milion), skládal písně pro mnoho interpretů, hudbu k několika filmům a je autorem i skladby pro fontánu v Mariánských Lázních. K největším hitům patří jeho písničky Máš chuť majoránky, Alenka v říši divů, Dům č. 5, Není všechno paráda, Mosty, Na očích brýle, Doney Gal či Bowery Street.

Marta Švagrová

Foto archiv rodiny