novinář, nyní ředitel Národní knihovny

11/2005

Přehlédnout Karla Zicha snad ani nešlo, i když musím přiznat, že jako muzikanta jsem ho měl raději jako výrazného, osobitého člena Spirituál Kvintetu než jako sólového zpěváka. Tváří v tvář jsme se poprvé setkali v polovině devadesátých let v tehdy „mé“ pracovně generálního ředitele Českého rozhlasu. Přišel kvůli podpoře jednoho méně známého festivalu a myslím si, že ho překvapilo, jak rychle jsme se dohodli. Překvapení bylo ale oboustranné – ačkoli proti mně seděla velká hvězda, choval se až neuvěřitelně skromně a lidsky. Tykat jsme si začali, pokud mne paměť neklame, hned na tom prvním setkání. Lidskost byla asi to, co nás nakonec sblížilo, a také společní přátelé, mezi nimi zejména Pavel Pecháček, tehdejší ředitel českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Od té doby jsme se čas od času potkali a i když nešlo o setkávání pravidelné ani se netýkalo našich rodin, bylo vždycky nesmírně příjemné a hlavně – třeba po půl roce jsme byli schopni navázat na předchozí rozhovor, jako by těch šest měsíců ani neuběhlo. Takových lidí v mém okolí mnoho není.

Karel byl člověkem s velkým Č a možná právě to jeho laskavé člověčenství tak trochu působilo proti jeho muzikantské a pěvecké kariéře – skromnost ani lidskost nejsou těmi vlastnostmi, které v naší době přitahují média, ta „seriózní“ bohužel nevyjímaje. To, co uměl, ho ale k hvězdám první velikosti podle mého soudu bezpochyby řadilo.

Co se Vám vybaví (zážitek), když se řekne Karel Zich?

Bohužel to bylo naše setkání poslední. Náhodou jsem byl na Šumavě v době, kdy Spirituál Kvintet končil koncertní sezónu v Dobré Vodě, náhodou tam byl i Pavel Pecháček. Po koncertě jsme si domluvili společnou večeři. Hned, až se Karel vrátí z dovolené... ze které se už ale nevrátil. Člověk jako on ale svým způsobem žije dál. V našich srdcích, myslích, vzpomínkách… a v jeho případě také v nahrávkách, rozhlasových a televizních archivech.