Já jsem se s Karlem znal zhruba od roku 1978, začal jsem pro Melodii a Populár fotit nějaké Karlovy koncerty. Jeho hudba mi byla hodně blízká, protože jsem miloval Elvise, jako on i jeho bratr Ota. A tak jsme se začali kamarádit, chodil jsem často na Spořilov do Severovýchodní VI/52, jeho telefon 765930 těžko někdy mohu zapomenout. Fotil jsem mu dětičky, Natašu, jeho první ženu, on ke mně domů vozil svoje soukromé filmy a ty jsem mu vyvolával. Fotil jsem mu také všechny rodinné akce, které se odehrávali ve Šrobárově ulici v jejich vile. Moje máti, nikdy nezapomene na to, když šla na Chodově z práce, najednou zastavil Moskvič a Karel vyběhl z auta a pomohl jí z nákupem domů. S Kájou také byla veliká legrace, zavolal mi, že má v paklu sebou filmy na vyvolání, jestli bych se tam nestavil, že má koncert. Filmy, že má ve futrálu na kytaru. Tak jsem tam vyrazil, a Kája je neměl, zapomněl je doma. Nebo jsme se domluvili, že ho na Spořilově vyfotím s Bratislavskou Lyrou.Tak jsem na zahradě čekal asi půl hodiny, s tím, že pro ní jde do sklepa a po půl hodině mi oznámil, že ji asi zapomněl v Bratislavě na schodišti. Prostě jsme si užili. A to jsem ještě nevěděl, co nás vše s Kájou pojí, tady vlastně půlku jsem věděl a druhou jsem se dozvěděl až později. Moc rád vzpomínám na natáčení Kouzelníků v Táboře, to jsem si Káji opravdu užil. Dělal jsem tam fotku na obálku první československé VHS kazety "Možná přijde i kouzelník" a do Tábora nás vezl Petr Janda svým Mercedesem, já měl Žigulíka a Karel Moskviče. Když jsme zastavili a všichni jsme naráz odcházeli od auta, tak mě bylo divné, že auto nikdo nezamyká. A když jsem se na to zeptal, tak Karel říkal, že má Petr centrál. A to jsem centrál viděl poprvé. Když měli Ota a Karel nějakého nového Elvise, tak hned volali a pujčili mi všechny desky, abych si je přehrál na kotoučák, Jinak je nedali z ruky. Jednou mi Kája ukazoval nádherný časopis o Elvisovi přímo z Gracelandu, úplná nádhera. Tak jsem ho jako vzácnost prohlížel asi půl hodiny, říkal, že to je jediný exemplář. A když jsem skončil, tak Karel říkal, že mi ho dá, že z něj mám ještě větší radost, než on. Časopis mám dodnes, bohužel nevím kde. Asi jsem to chytil od Káji. Potom mi na jednom setkání v Elvis Presley fan clubu v Lucerna Music Baru představil svoji novou ženu Janičku. Měl jsem radost, že je spokojený, jen zářil. Byla moc příjemná a milá. V roce 2000 měla moje dcera svatbu na Chodově a tak jsem Káju poprosil, jestli by jí nezazpíval. Okamžitě souhlasil, jen že neví, kdy to stihne. Nikdo to nevěděl, jen moje žena bylo to překvapení. Karel se pořád hlásil mobilem že jede... Nakonec přijel až okolo 23. hodiny, ale zas to stálo za to, Míša, moje dcera, kterou choval u nás od mala, si přála jeho hit Majoránku, Parádu, Není všechno parádu a Love me Tender. Mosty bez Lenky nemohl zpívat. Nakonec tam byl asi hodinu, mám z toho nahrávku, které si cenim nade vše, myslím VHS. Když jsem mu chtěl něco platit, tak se na mě obořil, že jsme snad kamarádi. Karel byl muzikant úžasný, jeho styl hry na kytaru neměl obdoby a když v Klicperově divadle před přestávkou nasadil dvacetiminutovku Elvise v angličtině, tak to jsem měl husí kůži jak pralinky. To jsem do té doby ještě nikdy nezažil. Teď s Vláďou Lichnovským to sice zažívam také, ale Karel byl jen jeden. A teď to naše propojení, Karel se narodil 10.6. jako moje maminka, jistě, že jiný rok, ale vždy jsme si na narozeniny volali, protože to nešlo si tím pádem nevzpomenout. A Karel zemřel na moje narozeniny 13.7., kdy jsme šli zrovna slavit někam do restaurace a volala mi právě dcera ,co se stalo a chudák vůbec nemohla popadnout dech. Týden jsme se ženou nespali. Hned jsem Karlovi volal na mobil a nahrál jsem si do mobilu jeho hlas, když říká "mejlujte" a mam to dodnes v mobilu. Potom jsem se dovolal Janičce a ta byla zrovna na té lodi. Dodnes jsem se s jeho smrtí nesmířil a každou chvíli chodím okolo jeho hrobu na Vinohradském hřbitově. A jeho pohřeb v Břevnově patří dodnes k mým nejhorším zážitkům. I když pohřeb Oty Zicha u Ludmily na Vinohradech nebyl lepší. Proto vzpomínám raději na to jak jsme s Karlem jezdili za Michalem Bukovičem do Černošic, abych si tam natočil Parádu jako první, to byly zážitky. Když jsem u Salvátora fotil svatbu malému Otíkovi, byl ještě Karel, Ota, Oťula jejich sestra a také Jana šťastni, ale jaký to potom vzalo konec... Když dnes jedu okolo Spořilova nebo okolo Šrobárovy, tak si vždy na něj vzpomenu a nemohu tomu uvěřit, že již není. Měl jsem Káju moc rád a jsem rád, že se stýkám se Standou Chmelíkem a tím mám kontakt s tou úžasnou dobou, kterou mi nikdo nevezme.