někdejší ředitel českého vysílání Svobodné Evropy

2/2006

S Karlem Zichem jsem se setkal počátkem devadesátých let na fotbalovém hřišti pražské Slávie v Edenu. Reportoval jsem tu část pohárového fotbalového utkání herců a zpěváků populární Amfory a mužstva Rádia Svobodná Evropa. První utkání s Amforou v Mnichově jsme vyhráli, druhé v pražském Edenu prohráli. Bylo to ještě v době společného československého státu. Fotbalisté Amfory se v Mnichově především divili tomu, kolik třeba hrálo v mužstvu Svobodné Evropy Rusů a jak byli překvapeni, že místo očekávané češtiny nebo slovenštiny se na hřišti hovořilo především rusky a naši redaktoři po sobě pokřikovali "Voloďa, vperjód!"

S Karlem jsme se spřátelili skoro okamžitě po našem zápase v Edenu. On si strašně vážil práce Svobodné Evropy, kterou jsem dvanáct a půl roku řídil. Já si zase strašně cenil Karla po stránce lidské a samozřejmě - pěvecké.

Byl nesmírně inteligentní, vzdělaný, byli jsme si názorově blízcí nejen v oblasti politiky. Karel byl také nesmírně citlivý. Pamatuji, jak se sesul v předvečer mé šedesátky a já pak musel dát zavděk jiným, ovšem také výborným českým zpěvákům. Byl moc dobrý kamarád. Oba jsme se vždycky chovali dost přirozeně, ten jeho muzikantský dar od spirituálů až po typ Elvise Presleyho vlastně představoval ještě něco navíc.

Co se Vám vybaví (zážitek), když se řekne Karel Zich?

Asi ten, kdy jsme se loučili a nevěděli, že je to navždycky. V sobotu 19. června 2004 hrál Karel se Spirituál Kvintetem na koncertu na Šumavě v blízkosti Srní. Já jsem ten den pronesl projev při odhalení pomníku "Králům Šumavy" u šumavské Kvildy, kde potkala při přechodech hranic po Únoru 1948 mnoho lidí smrt. Hranice tu přecházeli před zatčením i moji rodiče, které jsem potom skoro dvacet let neviděl. Otec byl za války v koncentráku zavřený jako mladý politik nacisty, o pár let později prchal s mámou přes hranice do Německa před komunisty. Mne a mé maličké sourozence už převaděč za rodiči později převést odmítl. Po několika desetiletích se se mnou převaděč setkal a řekl, že nás tím vlastně zachránil, protože přechod už byl tehdy prozrazený a on by nás vedl přímo proti kulometnému hnízdu.

K večeru při koncertě se Karlovi pořád trhaly struny. Podivné. Byl jsem tam ještě s bývalým ředitelem Českého rozhlasu, Vlastimilem Ježkem, kritikem Vladimírem Justem, manželi Rakušanovými ze Svobodné Evropy a Karlovou manželkou Janou. Karel nám vyprávěl, jaké mají na příští měsíc plány na dovolenou s potápěním v moři.

Ten den jsem se také s Karlem a Janou domluvil na setkání po jejich dovolené v srpnu v Praze. Místo toho jsem přišel 28. července Karlovi na pohřeb.