hudební publicista, moderátor

4/2006

Dávno. V minulém století,  konkrétně v roce 1967. Bydlel jsem tehdy v Černošicích a odmalička kamarádil s Michalem Bukovičem, později excelentním textařem a spolutvůrcem klíčových hitů Karla Zicha. Michal byl (a je) zasvěceným rokenrolovým odborníkem, jeho idolem byl v té době Paul Anka – snad i proto, že jeho sestra žila v Kanadě a on měl tak zaručen přísun Ankových desek. Já zase nedal dopustit na Elvise Presleyho. Fandil jsem mu natolik, že jsem zakládal – po svolení britského vedení – Oficiální fanclub Elvise Presleyho v Československu. Michal Bukovič na to tehdy upozornil Karla Zicha, svého kamaráda a dalšího z Elvisových fandů. Seznámili jsme se a já nakonec (a moc rád) Karlovi vyplnil členskou legitimaci s číslem 3. Pár měsíců před smrtí mi tu legitku přinesl ukázat. Opatroval ji celé ty roky jako oko v hlavě.

Jedním slovem – senzační. Moc rádi jsme se potkávali celých těch plus minus pětatřicet let. Nejdříve v budově Univerzity Karlovy v Celetné ulici, kde Karel studoval sociologii a já novinařinu na fakultě sociálních věd a publicistiky. To už zpíval se Spirituál kvintetem. Brzy potom jsme se začali vídat v nahrávacím studiu, na koncertech, v rozhlase, na diskotékách, festivalech  a dalších akcích. Zkraje sedmdesátých let jsem působil jako producent Tanečního orchestru Československého rozhlasu (producentskou funkci po pár letech zakázali) a tehdy také vznikla Karlova nahrávka písničky Living Next Door To Alice, kterou skvěle otextoval Zdeněk Rytíř a nazval Alenka v říši divů. Ta vlastně v roce 1972 šťastně odstartovala Karlovu sólovou kariéru. Mimochodem, britská skupina Smokie tuhle písničku autorského tandemu Nicky Chinn – Mike Chapman proslavila dávno po Karlovi, až v roce 1976. Pak jsme vybrali jsme s dirigentem Josefem Vobrubou do autorské soutěže Bratislavské lyry ´73 písničku Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce První smích, první pláč, kterou Karel Zich zpíval na soutěžním pódiu jako duet s Vlaďkou Prachařovou. Žádná cena z toho nebyla, ale písnička to byla pěkná. Na trofej si Karel Zich musel počkat až do roku 1977. Tehdy jsme do autorské soutěže Bratislavské lyry zařadili písničku Jiřího Vondráčka a Zdeňka Borovce Máš chuť majoránky. Když jsme přemýšleli o tom, kdo by ji mohl zpívat, padla volba na Karla Zicha. Skladba se mu moc líbila, s chutí ji nazpíval a nahrávka vyšla na supraphonském singlu. Pro písničku tehdy Karel vyzpíval na lyrovém pódiu stříbro. Nikdo v té době nemohl tušit, že jak Alenka tak Majoránka zakotví v Karlově repertoáru natrvalo. A já nepřestanu být nikdy Osudu vděčný za to, že jsem u toho mohl jako producent být.

Co se Vám vybaví, když se řekne Karel Zich?

Karlův ohebný elvisovský baryton. I když věčné srovnávání s Elvisem či přezdívku Český Elvis neměl rád, příroda tomu chtěla, že se s takovou přitažlivou hlasovou barvou a výjimečnými pěveckými (i autorskými) dispozicemi narodil. Jeho výjimečná a na domácí scéně v mnoha ohledech nedostižná hra na dvanáctistrannou kytaru. Hodiny a hodiny, kdy jsme si povídali. Každý, kdo Karla znal, potvrdí, že debaty s ním byly vždycky „nadlouho“. Všechno ho zajímalo, o všem věděl, byla radost si s ním povídat. Nebo ho jenom poslouchat. Láska k rodičům a v posledních letech ke stále více nemocné mamince. Jeho zvláštní smysl pro humor. Upřímný a dětsky nefalšovaný smích. Naposledy jsme celé dny proseděli v roce 2002 na pražské Floře, v restaurantu U potrefené husy, když jsme dávali dohromady jeho výběrové dvojcédéčko Best Of. Hádali jsme se snad o každou nahrávku, protože jsme oba chtěli, aby i na omezené ploše dvou mrňavých disků bylo všechno, co je pro Karlovu interpretační a autorskou dráhu podstatné i určující . I když je to v Karlově případě zcela nemožné, nakonec se to snad docela povedlo. I s tím bonusem. Někdejší cenzura totiž zasáhla, a tak balada In the Ghetto, kterou proslavil Elvis, vyšla kdysi na deskách s textem Františka Novotného ne jako Ghetto, ale jako Černošské ghetto. Aby bylo hned všem jasné, o jaké ghetto jde. My jsme přece v žádném ghettu nežili, to jen utlačovaní černoši.  Písničku jsme ale nechtěli za žádnou cenu obětovat, protože je báječná, ale neměla by hrát roli politické proklamace. Pro kompilaci archivních nahrávek ji tedy Karel pohotově ve studiu Michala Davida natočil znovu. Pohříchu syrově, s báječným kytarovým doprovodem. Koho by napadlo, že to nakonec shodou tragických okolností bude jedna z vůbec posledních Karlových studiových nahrávek?

V osmdesátých letech jsem pro Karla napsal pár anglických textů. Jsem moc rád, že je nazpíval na desky. Tak, jak to uměl jenom on. A vážím si hlavně dvou z nich – balady One More Night, která se v české verzi jmenuje Přiznávám. A nostalgicky ležérní Summer On My Mind, která je známá česky pod názvem Léto jak má být. Říkali jsme si, že Karlovy chystané písničky (a že jich měl celý život plnou hlavu) připravíme také v anglických verzích. Co kdyby? … Je to bohužel přání nesplněné a současně už také nesplnitelné.