někdejší člen Spirituál kvintetu

9/2005

S Karlem jsme se poznali někdy v konci roku 1968, kdy ho Jirka Tichota přivedl na zkoušku. Myslím, že jsme si velmi rychle padli do oka, neboť jsme i věkově měli k sobě nejblíž. Naše vztahy v té době byly víc než profesní, dá se spíš mluvit o kamarádství. Často jsme se navštěvovali i mimo zkoušky a vystoupení Spirituál Kvintetu a měli celou řadu společných zájmů: dobrou muziku, hezké dívky a tak.

Karel pocházel z tzv. dobré rodiny prvorepublikového střihu. Vzdělanostní a kulturní zázemí vyzařovalo z každého člena Zichovy rodiny. Přátelil jsem se i s jeho starším bratrem Otíkem a sestrou Marií, řečenou Otka. Karlovi daly sudičky do vínku obrovskou míru talentu nejen v hudební oblasti, ale zejména v ní. Nezaměnitelná barva hlasu, lehkost, s jakou se naučil ovládat 12-ti strunnou kytaru, cit pro ensemblové hraní i sólistické ambice z něj dělaly muzikanta, na kterého se nedá zapomenout. I v dobách své největší slávy zůstával skromným a přátelským bez tendence "ředitelovat zeměkouli".

Co se Vám vybaví, když se řekne Karel Zich?

Naše cesty se bohužel rozdělily poměrně brzy (asi v r. 1973) v souvislosti s Karlovým odchodem na sólovou dráhu. Mě osud zavál do oblasti sportu, specielně moderní gymnastiky, kde jsem zhruba 20 let působil jako klavírista státního reprezentačního družstva. S Karlem jsme se pak již vídali málo, někdy i v zahraničí, když jsme se sešli na nějaké větší akci, kde byli jak sportovci, tak i hudebníci. Každé takové setkání bylo vždy srdečné a časový odstup zde nehrál žádnou roli.

Karlův zájem o sport byl vždy velký, sám v mládí aktivně sportoval a dlouhé roky byl aktivním členem sportovního sdružení umělců Amfora. V 90. letech jsme uvažovali o společném projektu muziky k velkému gymnastickému show, z kterého nakonec sešlo.

Jeho odchod mě zasáhl jako blesk z čistého nebe. Nemohu tomu stále uvěřit, a protože jsem se nemohl zúčastnit posledního rozloučení (točil jsem v té době exteriéry anglo-italského filmu), ani tomu vlastně nevěřím.